Staré páky už nefungují. I tak se možná máme lépe, než si myslíme

Mezi země s obecně vysokou produktivitou patří USA, Francie a Německo. Nejhůře na tom jsou naopak UK, Itálie, či Španělsko. Mohou zmínění premianti napovědět, jak se vypořádat s tím, že již řadu let pozorujeme rozšířenou a znatelnou tendenci směrem k útlumu v růstu produktivity? Tedy útlumu toho, co dlouhodobě určuje náš materiální životní standard?

Při snaze vysvětlit rozdíly v produktivitě jednotlivých zemí (či firem) je první na ráně jejich kapitálová vybavenost. Čím více reálného kapitálu – strojů, přístrojů, softwaru, technologií, apod., o to větší výstup na hlavu/hodinu by měl být. Následující graf porovnává objem výrobního kapitálu ve vybraných ekonomikách. Jasným dlouhodobým přeborníkem je trochu překvapivě Japonsko. Překvapivě proto, že jak jsme viděli minule, v oblasti produktivity Japonsko nijak neexceluje. Naopak u UK obrázek sedí, protože v tomto případě se pojí nízký objem kapitálu s nízkou produktivitou. Itálie má kapitálu nadprůměr, Německo a USA zase relativně málo, takže tento obrázek je až překvapivě nejednoznačný – zdálo by se, že kapitál do produktivity zase tolik nepromlouvá.

Druhý graf pokračuje ve stejném duchu. Je jen cílenější, protože se zaměřuje na počet průmyslových robotů (na sto pracovních míst ve výrobním sektoru). I zde vyniká Japonsko, i když zbytek zemí mezeru většinou uzavírá. I zde učebnicová logika sice jednoznačně sedí na UK, ale jinak se teze „více kapitálu/robotů = vyšší produktivita“ nijak jednoznačně nepotvrzuje.

Další krok po stopách vysoké produktivity nás dovádí k poslednímu obrázku, který porovnává význam sektoru IT v celé ekonomice. A krátce řečeno ukazuje, že jde o proměnnou skutečně významnou. Plně zde sedí výjimečně vysoká produktivita USA a dobrá pozice Německa a Francie na to, jak velký význam má IT v jejich ekonomice.

Dopracovali jsme se tedy k tomu, co již nějaký čas naznačují někteří ekonomové: Pro výši produktivity v moderních ekonomikách je rozhodující hlavně význam IT sektoru. Na neustálé zvyšování objemu kapitálu a dokonce ani na roboty se nedá (zřejmě od určité míry) zase tolik spoléhat. S IT sektorem je pak spojeno snad ještě více otázek, než s kolika jsme začali. Podívejme se krátce na pár hlavních:

Jako první se samozřejmě nabízí otázka, proč má IT tak velký dopad na produktivitu (tj., proč je sám tak produktivní). Můžeme uvažovat o tom, že tam pracují chytří lidé se smyslem pro optimalizaci a ladění procesů a také k tomu mají potřebné materiální a softwarové prostředky. Nicméně přece jen se nabízí i to, že řada technologických firem dneška má pozici na trhu připomínající monopol. Tudíž jejich nominální produktivita není dána jen vnitřní efektivitou, ale také tím, jak dokáže vyždímat trh (vyjednat vstupní a výstupní ceny a tudíž svou přidanou hodnotu).

Za druhé je relevantní úvaha, zda technologický sektor není ukázkou věcí příštích – toho, jak se právě díky technologiím postupně zvýší produktivita ve zbytku ekonomiky. Proti této tezi se staví lidé jako známý ekonom Robert Gordon. Ten v kostce tvrdí, že vynálezy a objevy s potenciálem k transformaci celé ekonomiky (elektřina, veřejná kanalizace, či spalovací motory) již nepřijdou. A tudíž nějaké další technologické skoky nakopávající produktivitu již také čekat nelze. Proti tomu stojí všechny možné argumenty, že umělá inteligence, 3D tiskárny a všechny další moderní technologie jsou jen na samém počátku penetrace do výrobních vertikál a to nejlepší ještě přijde.

A za třetí je tu také možnost, že již to do značné míry přišlo. Tedy možnost, že fakticky si vyššího produktu a vyšší produktivity již užíváme. Jen to kvůli špatné statistické uchopitelnosti služeb a produktů jdoucích od různých aplikací, sociálních sítí po chytré telefony, či chytré reproduktory nevidíme v oficiálních číslech.

Můžeme tedy konstatovat, že staré páky na produktivitu již dnes zase tak dobře nefungují, klíčem k ní jsou zřejmě technologie a technologický sektor. Musíme se nechat překvapit, zda přijde opět nějaká technologicko–produktivní revoluce. Ale podle mne je téměř jisté, že oficiální čísla podhodnocují materiální (či přesněji řečeno konzumně - spotřebitelský) přínos nových technologií. A celý již tak poměrně matoucí obrázek ještě rozmazává to, že plody vyšší produktivity jsou v řadě zemí stále více rozděleny nerovnoměrně, ve prospěch těch nejbohatších.