Trump bezprecedentním zabráním desítek miliard barelů venezuelské ropy získává další páku na EU a umetá si cestu k podobnému ekonomickému ovládnutí Grónska. Slábnoucí EU drží „v kleštích“ jak bezpečnostně, tak energeticky, tak finančně – skrze americký dolar

Americký prezident Donald Trump činí krok, který může zásadně proměnit nejen světový ropný trh, ale i vztah Spojených států k Evropě. Washington má podle nově oznámené dohody získat většinovou kontrolu nad více než 65 miliardami barelů prokázaných venezuelských ropných rezerv. Americké firmy mají dostat dlouhodobá práva k rozvoji tamních polí a Spojené státy si tím fakticky vytvářejí další obrovské energetické zázemí mimo vlastní území. Jde o bezprecedentní uspořádání, jehož právní udržitelnost ještě může být zpochybňována.

Nejde přitom jen o ropu. Trump si prostřednictvím Venezuely vytváří další mocenskou páku také na Evropskou unii. USA už nyní patří k nejvýznamnějším dodavatelům energií do Evropy a jejich význam po omezení dovozu ruských surovin výrazně vzrostl. Pokud se americkým společnostem podaří venezuelskou těžbu v příštích letech podstatně zvýšit, budou Spojené státy nepřímo disponovat ještě větší částí energetické nabídky západního světa. Spojené státy budou mít EU „v kleštích“ jak bezpečnostně, tak energeticky, tak finančně – skrze americký dolar, který představuje bázi mezinárodního finančního systému, na němž je EU kriticky závislá.

Pro Evropu má situace ovšem dvě tváře. Více venezuelské ropy na světovém trhu může časem znamenat nižší cenu ropy, nižší ceny pohonných hmot a slabší inflační tlaky, což by evropské ekonomice pomohlo. Venezuelský ropný průmysl je však dlouhodobě podinvestovaný, takže desítky miliard barelů rezerv nelze zaměňovat za ropu, která se na trhu objeví zítra. Obnova polí, infrastruktury a rafinérských kapacit bude vyžadovat obrovské investice a roky práce. Expanze těžebních kapacit Chevronu ve Venezuele, jež je nyní ve fázi vrcholící přípravy, ukazuje, že americký kapitál se už na tuto možnost chystá. Chveron je ovšem nyní jedinou americkou firmou, která ve Venezuele těží.

Geopolitický důsledek je však pro EU méně příznivý. Amerika bude energeticky ještě silnější, zatímco Evropa zůstává výrazným dovozcem. Energetická převaha se přitom snadno překlápí do převahy obchodní, bezpečnostní a nakonec i politické. Tyto oblasti mají navíc tedy už Spojené státy ve vztahu k EU podchyceny, jak je zmíněno, vojenskou aliancí NATO a dolarem.

Venezuela přitom vytváří pozoruhodný precedent pro Grónsko, o něž americká administrativa usiluje, ale které formálně v jistých aspektech spadá pod Dánsko (byť Grónsko v 80. letech z EU vystoupilo, resp. z tehdejšího Evropského společenství). Trump nemusí území formálně anektovat, aby nad jeho strategickými zdroji získal faktickou kontrolu. Venezuelský model ukazuje jinou cestu: dlouhodobé koncese, americký kapitál, americká technologická převaha a kontrola klíčových aktiv, zatímco formální suverenita území může zůstat zachována.

Právě takový scénář se může stát realistickou variantou amerického postupu vůči Grónsku. To je strategické nejen svou polohou v Arktidě, ale také zásobami kritických nerostů, budoucími dopravními cestami a vojenským významem. Trump tak nemusí usilovat o to, aby nad Nuukem zavlála americká vlajka. Pro USA může být mnohem jednodušší získat desetileté či dokonce mnohagenerační koncese na těžbu, infrastrukturu, přístavy a další vojenská zařízení.

Venezuela tak může být jakýmsi testovacím polygonem nové americké geopolitiky. Místo klasického zabírání území přichází ekonomické ovládnutí jeho nejcennějších aktiv. Pokud se tento model Washingtonu osvědčí, Evropané by měli Trumpovy ambice v Grónsku brát podstatně vážněji než dosud. Zvláště, když jsou na Americe nyní zase o něco závislejší.

Americký prezident totiž právě demonstruje, že jeho návrat k Monroeově doktríně není pouze historizující rétorikou. Spojené státy začínají strategické suroviny západní hemisféry stále zřetelněji považovat za součást vlastní bezpečnostní a ekonomické sféry. A Grónsko do ní evidentně řadí.