...
Volby v den, kdy se podávají daňová přiznáníA krokem, který by soustředil pozornost politiků a voličů právě na daně a náklady státu, by bylo stanovení pevného data voleb – na den podání daňových přiznání podle popsaných úprav, tedy k 31. 3.
Vyžadovalo by to samozřejmě příslušné úpravy v ústavě a volebním zákoně, aby bylo možné řešit situace, kdy není možné v parlamentu sestavit funkční koalice nebo menšinové vlády. Institut úřednické vlády fungoval poměrně spolehlivě v meziválečném Československu a de facto úřednické vlády existovaly v porevolučním období již tři – první Čalfova vláda (říkalo se jí Vláda národní jednoty), pak Tošovského „posarajevská“ vláda) a nakonec Fischerův „evropopředsednický“ kabinet, který shodou okolností přežil svůj poločas rozpadu asi čtyřikrát.
Volební právo jen čistým plátcům státu Není důvod se tedy domnívat, že by institut úřednické vlády nemohl být zakotven přímo v ústavě, což by naopak dávalo politickým stranám dodatečný motiv se nějak dohodnout – právě aby nemohla nastoupit jmenovaná úřednická vláda.
Jestliže se vám zdály předchozí návrhy praštěné, pak ty následující snad nepřežijete. Volební právo by měli dostat jen čistí plátci státu. Jelikož každý by měl vzhledem k výše popsaným daňovým reformám jasno o tom, kolik státu za rok platí, pak by neměl být problém spočítat, jaká je čistá pozice všech občanů ve vztahu ke státu. Od plateb směrem ke státu (tedy daní a sociálního pojištění) by se odečetly všechny přijaté platby – tedy nejenom sociální dávky, ale také mzdy, kontrakty a jiné benefity. Pouze ti, kteří by byli čistými plátci, by měli volební právo.
Jistě jsou zde určité technické problémy typu, jak a zda vůbec započítávat zdravotní pojištění, jak postupovat u kontraktorů státu a vlastníků firem, kteří mají se státem uzavřeny smlouvy. Ale jedná se o řešitelné problémy. Princip je jasný – o hospodářské politice a jiných politikách státu by měli rozhodovat primárně ti, kteří vše platí a nesou plně náklady svých rozhodnutí. Nikoliv ti, kteří pouze získávají a přelévají náklady na třetí osoby.
Volby vážené čistými platbami stádu byrokratůDotažení předchozího návrhu do svého logického konce je pak zrušení rovného volebního práva a vytvoření systému, ve kterém by hlasy byly váženy podle podílu čistých plátců na celkovém příspěvku ke státním výdajům. Výhodou tohoto řešení by byl v podstatě automatický princip brzd a protiváh, neboť v případě, že by nějaká zájmová skupina ukrojila ze státního koláče příliš velký podíl, pak by právo rozhodovat o tomto podílu velice rychle ztratila – stala by se totiž čistým příjemcem a tím by se zbavila volebního práva.
Obrácení důkazního břemene při korupci ve veřejné správě Posledním návrhem je pak úprava trestního práva. V případě podezření z korupce by mělo být důkazní břemeno na politikovi – nikoliv na orgánech činných v trestním řízení. Jistě je velice problematické prokázat, že někdo něco nespáchal. Je to proti principům trestního práva dnes platných (stále platí presumpce neviny). Na druhou stranu politik žije za peníze občanů – na svoje živobytí si nemusí vydělávat prací.
Přínos většiny politiků k ekonomickému rozvoji je záporný a u většiny z nich korupce v nějaké formě existuje, byť mnozí si to ani neuvědomují. Ba dokonce existují ekonomické důvody se domnívat, že korupční chování (třeba ve formě spolupráce se zájmovými skupinami) je pro většinu politiků optimální způsob chování, a bylo by spíš naivní předpokládat, že korupce není pravidlem, ale výjimkou.
Navíc jsou to právě polituci, kteří de facto institut presumpce neviny v současném právu začínají prolamovat – zejména pod záminkou boje proti terorismu nebo proti finanční kriminalitě. Proč tedy po těchto lidech nechtít, aby dodržovali vyšší standardy chování a aby se ze svého jednání zpovídali?
Obraťme proti nim jejich vlastní oblíbené rčení – kdo nedělá nic nepravého, nemá se čeho obávat.Myslím všechny výše představené návrhy vážně? Samozřejmě, naprosto vážně. A opravdu jsem nezešílel. Jistě, mnohé jsou nepřijatelné nebo nepraktické, nebo dnes dokonce neústavní. Ale jsou zde uvedeny proto, že upozorňují na problém, který reálně existuje a o kterém by bylo vhodné přemýšlet a snažit se nalézt řešení. Přes veškerou provokativnost představených návrhů vlastně říkám následující: „Současný stát je nadbytečně velký zejména proto, že motivace jak voličů, tak politiků je špatná, a s tím je zapotřebí něco udělat.“ Pokud chceme žít i nadále ve svobodné společnosti, není jiné alternativy.MIROSLAV ZAJÍČEK, ekonom
