Příspěvky nebo odpovědi uživatele zoo

Tak snad už to máte i na fio,já ano.

https://www.kurzy.cz/zpravy/197659-langrovy-kroky-na-ministerstvu-podporovaly-hospodarske-zlociny-mini-cssd/

MILUŠKA: Tak kdo je jedna?

GROSSMANN: No, to jsme tě právě zmátli.

ŠIMEK: Ty seš dvě, já jsem jedna.

MILUŠKA: Tak otázka pro pána číslo 1: Kdo je pán číslo 2?

GROSSMANN: Změň hlas, ať to nepozná.

ŠIMEK: Jirka.

MILUŠKA: Otázka pro číslo 2 : Nelhal pán číslo 1?

GROSSMANN: Nelhal.

ŠIMEK: Ten ti ukázal, Jirka, jak se mění hlasy , viď? Ta je zmatená, kamaráde.

ŠIMEK: Miluško, prosím tě, posaď se, my jsme se tě chtěli zeptat, jestli jsi se od posledního představení neprovdala.

MILUŠKA: Ale kdepak, Slávku, vždyť ani nemám čas si vybrat.

GROSSMANN: Tak se přihlas do Pokusu pro dva.

MILUŠKA: To nejde, třeba bychom měli zrovna představení a nemohla bych tam přijít.

ŠIMEK: S tím jsme právě počítali a uděláme Pokus pro dva tady.

MILUŠKA: A koho si budu vybírat?

GROSSMANN: No nás dva přece.

MILUŠKA: To nejde, jak si mám vybrat, když vás vidím?

GROSSMANN: No, o to to máš lehčí.

MILUŠKA: Jenže abych si z vás dvou mohla vybrat, tak vás vidět nesmím.

ŠIMEK: Není to urážka?

GROSSMANN: No nic, tak jí zavážeme oči.

ŠIMEK: Nevidíš, Miluško?

MILUŠKA: Ne, to tedy ne. Baba!

ŠIMEK: Tak moment, hrajeme na babu, nebo na pokus pro dva dědky?

MILUŠKA: Tak na pokus, no.

ŠIMEK: Děkujeme naší hostesce.

GROSSMANN: Jsme připraveni, Miluško!

MILUŠKA: Jenže já vás poznám po hlase.

ŠIMEK: Pozná nás po hlase.

GROSSMANN: No nic, budeme hlasy vtipně měnit.

MILUŠKA: No dobře. Otázka pro pána číslo 1.

GROSSMANN: Počkej, kterej to je?

MILUŠKA: Jeden z vás.

GROSSMANN: Aha, tak my se rozpočítáme. Jede vláček motoráček, kolik vozů má? ŠIMEK: Jak to mám vědět?

GROSSMANN: Vždyť jsi furt u tunelu.

ŠIMEK: Tak tam jezděj tři.

GROSSMANN: Tak tři. Raz, dva, tři. Slávek je jedna!

MILUŠKA: To nesmím vědět !

ŠIMEK: Aha, tak Jirka je jedna!

MILUŠKA: Tak kdo je jedna?

GROSSMANN: No, to jsme tě právě zmátli.

Vnaší třídě byla nejoblíbenějším předmětem biologie. Její výuka měla naškole svou tradici. Starší spolužáci nám vyprávěli o bývalém profesoruLechnickém, který se na osnovy neohlížel a výklad omezoval jen nakreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závažný fakt, žeprofesor Lechnický je němý, a tudíž k výuce nezpůsobilý. Náhradu dokonce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, že v biologickémkabinetu straší. Suploval tedy školník Vaňkát, který byl znám jakomilovník přírody a choval na školní zahradě králíky v kotcích. Mělijsme jej také rádi. Učením nás nezatěžoval. Přišel do třídy, otevřelpřípravy a četl:"Téma hodiny: Králíky. Cíl: Nakrmit je." Pak přípravyzavřel, seřadil nás a dodal: "To byste kluci nevěřili, co ty potvorysežerou." Známky pak dával z hlavy podle váhy nůše. Kdo přinesl trávupovadlou, dostal poznámku, že je drzý. Nejlepší známky z biologie nosildomů šplhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůši čtyřlístků aještě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.

Poprázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhounBrumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcelanový pedagog a řekl: "Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte pomně." Doktor Zelí byl možná učený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Cochvíli se ozývaly výkřiky: "Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále!" aj.Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval panadoktora na nedělní oběd řka, ža mají vepřovou s knedlíkem a maminkamarně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: "Pochopil jsem tvůjšpatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupákklepal na dveře. Jsem chytřejší než si myslíš." Při jedné hodiněbiologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky:"Pardon, doktore, nevěděl jsem, že přednášíte. Zdálo se mi, jako by setu válcoval plech." Tehdy poprvé se Zelí rozzuřil: "Vy nehodníchlapci," zašeptal, "za trest vám dnes neprozradím nic nového oježkovi."

Nezapomenutelným zážitkem školního života byla paknávštěva zoologické zahrady. Již týden před stanoveným datem výpravysršel Zelí vtipem a dobrou náladou. "To uvidíte, co je na světě zvířat,holedbal se," a každé jiné! Jen o jedno vás prosím, děti moje takřkavlastní. Nekrmte zvěře!" Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnářpovstal a řekl pevným hlasem: "Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že ješpinavej!" "O tebe strach nemám, Pelnáři," zasmál se Zelí, "ty jsilakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí." Pelnář si sedl ahuhňal výhružku: "Uvidíme, hlávko!"

V pondělí ráno jsme se sešlina nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svéhoděda velký tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí:"Promiňte, chlapci, ale nemohl jsemnajít nádraží," omlouval se pokorně, ale hned na to vykřikl: "Pelnáři,okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma!" Repetent drze tvrdil, že vezechudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval.Zelí se upokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil: "V 9.48 jededalší vlak." A skutečně. Přesně 9.48 stál vlak před námi. Sicenákladní, ale stál. Cesta na uhlí ubíhala klidně až na to, že Zelíobčas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanulipřed zoologickou zahradou. "Prosím o slevu," žádal profesor. "Nedělejtenám ze ZOO holubník, pane mistr," obořil se vrátný, "horničtí učni jsouhlášení až na čtvrtek!" Učitel zrudl: "Jsem doktor Zelí a toto jejedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu!" "Já tvrdím, že z vás padá mour aumažete nám zvěř," trval na svém vrátný, "proto zaplatíte plnou cenu."Profesor odvedl vrátného stranou. "Nechci slevu zadarmo," pravilvychytrale a položil na stůl stokorunu. Vtrhli jsme do zahrady. Právěkdyž učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízencea zaslechli křik: "Zachraň se kdo můžeš, hroch se utrhl!" V tu ránu bylZelí na stromě. "Vím, co hroch dovede, všichni, do lavic končímexkurzi!" Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště vpavilónu opic. Chlotečka Petr, syn krotitele, se schoval u tygra astrkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že otecnebožtíkův znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy,který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty. " Pane profesore," volal,"to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí!""Nadechni se, Milov ...