http://www.finmag.cz/clanek/7147/
Autoři se ve svých článcích předhánějí, kdo vykreslí horší scénář. Svět zažívá finanční zemětřesení, nejhorší za posledních zhruba 80 let. Krachy bank, finanční krize, likvidní krize, nedůvěra.
Ale není to pravda. Jedná se jen o očištění trhu, mizí z něj ti špatní. Za vším je jediné – nenažranost managementů bank a nenažranost akcionářů.
Bankovnictví není nikterak složitý obor. Zakládá se na poskytování dvou základních služeb. První je obsluha platebního styku – jinými slovy běžné účty a platby. Druhým je půjčování peněz. Vkladatel půjčí bance peníze a banka je s důvěrou půjčí někomu jinému. S důvěrou, že peníze budou vráceny zpět.
Ostatní služby jsou odvozené nebo pomocné. Např. dealing slouží především k vyrovnávání pozice banky a až poté ke spekulacím s cílem vydělat. Ale při tom všem musí být banka opatrná, musí mít dostatek peněz v rezervách pro případ nějaké nenadálé situace, např. krize. A právě v tom spočívá problém stávající „krize“.
Akcionářům nestačil zisk z běžných bezpečných obchodů, chtěli větší. A tak management vymyslel další finanční produkt. Zvýšil riziko. A investoval rezervy. Následoval další produkt, a ještě rizikovější.
Hlavním krédem banky je ovšem bezpečnost. Banka je bezpečná tehdy, když má rezervy, aby se sama vyrovnala s potížemi, které mohou nastat. Např. pokud její klienti přestanou splácet hypotéky, podniky nebudou prodávat své produkty, a následně tedy ztratí schopnost splácet úvěry a podobně.
Management bank však pod tlakem akcionářů, místo aby bezpečně zacházel se svými rezervami, přistoupil na rizikové investice nebo vymyslel další finanční derivát. Nebo nový báječný ziskový derivát koupil. Zapomněl na zdravý selský rozum při stanovování rizika a opřel se o doporučení ratingových agentur, které také ztratily zdravý rozum.
Jenže když se přiblíží krize, doplatí ten, kdo nemá rezervy, jako první i na malý problém. To, co se děje na hypotečním trhu v USA, není žádná mimořádná nebo dramatická situace. Financující banky jen neměly rezervy, neměly polštáře, a tak začaly padat. A protože se takhle nezodpovědně chovaly další a další banky, připomíná nynější situace lavinu.
Bankovní dohled by se měl starat o jedinou věc – riziko banky smí být tak velké, aby v případě krachu banky přišli o kapitál akcionáři, a nikoli vkladatelé. Byli to akcionáři, kdo pro svoji nenažranost donutil banku do příliš rizikových obchodů, tak ať za to pykají. Ovšem vkladatelé by neměli být obráni o své úspory, neboť důvěřovali bance, že jim peníze vrátí.
Která banka je pro Vás jako vkladatele a jako akcionáře lepší? První má vysoký zisk, vysoké inovace, řadu nových finančních produktů, neustále roste, její akcie stoupají na burze do nadoblačných výšin. Druhá nedosahuje vysoké ziskovosti, nemá příliš mnoho finančních inovací, ale má hodně prostředků v rezervách a ty má investovány do bezpečných aktiv (např. státní dluhopisy). Její akcie stoupají pomalu, ale také příliš neklesají.
Která je lepší? Pro ziskuchtivého akcionáře ta první. Ale pro dlouhodobého akcionáře pochopitelně ta druhá. I pro vkladatele ta druhá. Pro vkladatele je prvně popisovaná banka vždy nebezpečná.
V USA i v dalších státech bylo příliš mnoho ziskuchtivých akcionářů, kteří dovolili managementu, resp. donutili management bank k „inovacím“. Pokud dojde ke krachu banky a akcionáři přijdou o své investice, zatímco vkladatelé zůstanou nepoškozeni, nejedná se o krizi, ale o naprosto běžnou operaci v tržním hospodářství – ti špatní musí z kola ven.
Žádná krize se nekoná, to se jen trh čistí od těch špatných, kteří zapomněli, co je hlavní cíl banky – půjčovat peníze, vracet je a být bezpečným přístavem pro peníze.
Autor je poradce společnosti Partners. Mimo to sám pracoval v bance a je drobným akcionářem několika bank.
