To je má zkušenost a nechci tím říci, že jsem na tom závislý, to ani omylem. Sice mě to na jednu stranu baví, na tu druhou mě to ale rozčiluje a dokážu si představit, že bych to nedělal. Ten hlavní problém ale je, že nevíte, kdy skončit, je těžké to udělat.Výhodu má ten, koho zasáhne jakási stagnace, nemusí to být ani jeho dílem. Protože jinak buď stoupáte, tj. "vyhráváte" a chcete vyhrávat víc, nebo klesáte, tj. "prohráváte" a chcete to vyhrát zpátky. Je těžké se z toho mentálně dostat. Nakonec už nejde o to, co máte, protože - jak padlo v článku - kolikrát dávno máte víc, než potřebujete. Ale ksakru, vypadnete z toho, když to tak skvěle jede? Anebo to uděláte, když to zrovna jde do kopru a budete vypadat jako loser?To je můj pocit, vše ostatní bylo vždy druhotné. Dal jsem si jako mladý za cíl, že budu pracovat jen do 26 - nevím, jak mě to napadlo, chtěl jsem prostě dostudovat, u toho měl firmu, která vzkvétala a šlo to tak spojit. Přišlo 26, bylo to reálné, ale řekl jsem si: No přece nepřestanu, když vyhrávám...Pak přišly ekonomicky těžké časy, bylo nutné vyhrabat se z problémů a už to jelo. O dekády dál v tom jedu furt... Už to není takové, některé (osobní) věci v životě mi otevřely oči, ale nakonec se toho stejně nechci vzdát z vlastní vůle ze sekundárních důvodů - bojím se, že mě opustí manželka, když nebudu "dostatečně konkurenceschopný na trhu mužů", bojím se, že pozbudu část svobody, která je dnes draze vykoupená jistou formou izolace od zbytku stále svázanější společnosti atd. A nakonec, co bych dělal? Když manželka nechce pracovat, nemám dost jiné náplně, práce pro mě nakonec vždy byla forma realizace, ale také odpovědnost, bojím se, že spousta lidí, které zaměstnávám, skončí kvůli neschopnosti někoho jiného a tak.Je to velmi komplexní a individuální téma a nevěřím na rovnice, rady starých mistrů či cokoli takového. Za několik dekád jsem k tomu nenašel přístup, se kterým bych byl dlouhodobě spokojený. A to se o něj snažím skoro od dne 0...
