M. Mora – Bankovní unie. Vrátíme se o pět políček zpět?

M. Mora, viceguvernér ČNB (Finmag 20. 4. 2022, rubrika Komentář)

Většina pozornosti je napřená na Východ. I jinde se ale dějí důležité věci. Nová pravidla evropské bankovní unie by mohla v budoucnu znamenat, že dcery mohou být vydány matkám napospas.

Projekt bankovní unie sice zmizel ze stránek tisku, diskuze o jeho dokončení ovšem potichu, ale jistě postupují. V projektu nejde o nic menšího než o snahu zajistit finanční stabilitu i v turbulentních časech, které mohou přijít. Dnešní optikou jde samozřejmě o víc než pravděpodobnou variantu.

Bankovní unie je závazná pro členy eurozóny, možnost připojit se využily v roce 2020 také Chorvatsko a Bulharsko. Výsledky jednání ale ovlivní i další země Unie, i když eurem neplatí a k bankovní unii se nepřipojí. O co se tedy hraje?

První dva pilíře bankovní unie – jednotný dohled nad úvěrovými institucemi a jednotné řešení krize úvěrových institucí – byly zavedeny už v roce 2014.

Česká republika tehdy uspěla se svým postojem, že stát, který ponese náklady případné sanace konkrétní banky, rozhoduje (respektive jeho orgán dohledu) o kapitálových požadavcích na ni. A také schvaluje výjimky z uplatňování obezřetnostních požadavků na úrovni dceřiné instituce v případě skupin dohlížených více orgány.

To znamená, že náš dohled nad tuzemskými dcerami světových bank má u nás stále rozhodující pravomoc.

A pokud taková banka selže, vyplatí se pojištěné vklady z našeho národního systému pojištění. V přímém přenosu jsme to sledovali na situaci se Sberbank.

Shoda však doposud nebyla nalezena na třetím pilíři bankovní unie – na společném evropském systému pojištění vkladů (EDIS). A zde se potenciálně otevírá možnost změnit dohodnutý postup, že se rozhoduje „dole“. Tam, kde jsou skutečné i politické náklady stability bank.

Pravidla, která se nemusí dodržovat?

Momentálně probíhají jednání o vytvoření časového plánu dokončení bankovní unie. Kromě zmíněného evropského systému pojištění vkladů EDIS má obsahovat i změny v oblasti řešení krize (úpadků bank) a kontroly přeshraničního toku kapitálu v rámci nadnárodně působících bankovních skupin.

Jinými slovy, povinný regulatorní kapitál by nebyl držen na úrovni dcer v jednotlivých státech, kde ho dnes požaduje dohled nad dceřinou bankou, ale mohl by být držen v rámci skupiny třeba jen na úrovni mateřské banky.

Navrhované změny by prakticky znamenaly změnu kapitálových požadavků a souvisejících pravidel, jejichž plnění se nyní vyžaduje nejen pro celou skupinu (konsolidovaná úroveň), ale i pro její jednotlivé dceřiné instituce (individuální úroveň). Fakticky se tak vracíme o několik let zpátky a znovu se otevírá otázka, kdo bude mít finální pravomoc v nastavení kapitálových požadavků. Protože k čemu jsou pravidla, když vám z nich někdo jiný může pomocí výjimek (tzv. waivers) udělat jen nekontrolovatelný teoretický koncept na míle vzdálený od reality?

V současnosti o výjimkách z kapitálových požadavků na dceřinou instituci rozhoduje orgán, který na ni přímo dohlíží, v našem případě Česká národní banka. Znovu se ale objevují záměry, že by udělování výjimek mělo být přeneseno na orgán dohlížející nad celou skupinou, tedy například na Evropskou centrální banku. O téhle možnosti se diskutovalo už dřív, a nyní je tedy na stole znovu.

Proč, je nasnadě: velké státy, ve kterých sídlí matky, si chtějí rozvázat ruce, a tak tlačí na změnu.

Proč je to téma, které by nemělo ujít ani naší pozornosti? Tato změna by znamenala, že by nadále nebylo zajištěno dostatečné krytí příslušných rizik na individuální úrovni. Takže případné problémy matky by se mohly řešit na úkor dcery – a to by byl pravděpodobně často případ dceřiných bank v Česku, nebo by matka mohla ignorovat problémy dcery a nechat ji napospas – bez kapitálu. Důsledky jejího krachu by přitom šly na úkor systému pojištění vkladů v dané zemi a důvěry v domácí sektor.

Krize centrály nemá mít vliv na dceru

Pro výpočet kapitálových požadavků banky dnes používají takzvané interní modely schválené regulátorem. Nelze vyloučit, že stávající modely velkých bank, které působí v mnoha zemích zároveň, podceňují některá rizika.

Vedle diskuze směřující k dokončení bankovní unie se tak aktuálně projednává také legislativní návrh pravidel kapitálových požadavků, označovaný zkratkou CRR3, který obsahuje tzv. výstupní práh (output floor).

Jde o dolní mez pro určité typy rizik, pod kterou se kapitálové a jiné obezřetnostní požadavky na individuální a konsolidované úrovni nemohou dostat. Pokud návrh projde, existovaly by nově ty modelem nepřekročitelné meze, prahy.

To na první pohled nevypadá jako problém, spíš naopak. Ovšem podle návrhu Evropské komise by v rámci takzvaného redistribučního mechanismu byla výše kapitálového požadavku pro dceřinou společnost redukována v návaznosti na celkovou výši kapitálových požadavků stanovených na úrovni skupiny.

To by znamenalo, že takto vypočtený kapitálový požadavek pro dceřinou banku by byl nižší, než odpovídá její individuální realitě. Nebyl by tedy sám o sobě dostatečný pro pokrytí daných rizik na úrovni dceřiné společnosti. Takže máme opět problém nejasných pravidel redistribuce kapitálu uvnitř skupiny, jen z jiného důvodu.

Nové nastavení, potenciální ohrožení

Pro dokreslení skrytých rizik této koncepce je vhodné zmínit, že dohled nad dceřinými bankami by byl také zbaven možnosti posoudit adekvátnost velikosti výstupního prahu na úrovni celé skupiny. A ještě ke všemu by ani neměl přístup ke všem informacím o skupině na úrovni Evropské unie, aby ověřil, jak a která rizika jsou vlastně – alespoň teoreticky – ošetřena.

Pro nás jako malou otevřenou ekonomiku je důležité systematicky usilovat o to, aby jednotlivé dceřiné banky disponovaly trvale a nezávisle na zbytku skupiny dostatečnou výší kapitálu a likvidity.

Naopak rozvolnění pravidel a přenos pravomocí na konsolidující orgány dohledu na evropské úrovni by znamenaly vznik nekontrolovatelného rizika mezinárodního přenosu potenciální krize z matky na její dcery.

Nová pravidla pro finanční sektor mohou mít na český bankovní trh vážný dopad. Právě proto, že dceřiné společnosti zahraničních bank se sídlem v eurozóně mají v našem bankovním sektoru a celém finančním systému České republiky zcela dominantní postavení.

A to už je dostatečný důvod, proč se o vývoj bankovní unie aktivně zajímat. Přenos pravomocí na orgány dohledu na evropské úrovni by znamenal riziko mezinárodního přenosu krize z matky na její dcery.