Co si hodíme před sebe, do toho potom šlápneme

Na Financial Times uvažují o tom, že fiskální politika by se měla změnit tak, aby reflektovala „nejistý svět“. To jest tak, že by se měla automaticky měnit v případě, že se vývoj odchyluje od toho, co jsme čekali. Což se podle FT liší od současného systému ve Washingtonu, kde je rozpočet pevně dán na celý rok (doplnit můžeme, že nejen tam). Jinak řečeno, „ekonomové neumí predikovat budoucnost a podle toho by mělo být pracováno i s fiskální politikou“. Co když ale budoucnost skutečně umíme projektovat?

1. Víme, co se stane. Zdá se mi, že v řadě oblastí fungujeme na předpokladu „dejme tomu, že víme, co se stane“. Příkladem mohou být ony rozpočty a fiskální politiky, ale třeba i různá investiční doporučení u akcií a dalších investičních aktiv. Tedy doporučení založená na nějaké predikci (u firem třeba toku hotovosti) s tím, že tato predikce je prezentována jako něco, co se prostě stane.

Jde o systém uvažování a chování, na který naráží i onen článek v FT, a který má, mírně řečeno, svá slabá místa. Někdy přitom bývají docela maskována. V investicích se můžeme například domnívat, že diverzifikované portfolio může výrazně pomoci při eliminaci rizika a je stylem uvažování a chování, který reflektuje to, že nevíme, co se stane. Na druhou stranu se opakovaně ukazuje, že korelace mezi jinak jen minimálně provázanými aktivy se výrazně zvedá v době tlaků a frikcí. Někdy to přirovnáván k brzdám, které fungují velmi dobře na rovině, ale přestávají fungovat v zatáčkách.

Určitě zde nechci nikoho přesvědčovat, aby zanevřel na diverzifikaci. Poukazuji v tomto příkladu jen na to, že ono „víme co se stane“ je zde schováno v onom předpokladu konstantně nízkých korelací – předpokladu, že pokles jednoho aktiva bude i v době velkých tlaků vyvážen růstem aktiva jiného. Protože doposud to tak bylo a my „víme“, že tomu tak bude i nadále.

2. Nevíme, co se stane. V tomto volném rozdělení různých pohledů můžeme najít druhý, který za východisko bere to, že nevíme, co se stane. Tento přístup a výchozí bod klade důraz na odolnost systému, včetně nízkého zadlužení, vysoké flexibility a podobně. Narazit tu můžeme dokonce třeba na úvahy pana Taleba o antifragilitě (ještě více, než odolnost) a návrhy z FT na flexibilní rozpočty bych zařadil právě sem.

Například Michael Pettis v souvislosti s oním článkem na FT zmiňuje, že už Hyman Minsky tvrdil, že rozvahy by měly být „nastaveny“ na to, aby volatilitu snižovaly a ne jí zvyšovaly. Ohledně fiskální politiky pak platí to samé – měla by automaticky reagovat tak, aby cyklus tlumila a ne jej násobila. Tento styl přemýšlení může dávat větší smysl než ten v prvním bodě, ale počkejme ještě. Neexistuje totiž ještě další možnost?

3. Projektovat umíme. Vedle výše uvedených dvou možností a pohledů podle mne skutečně existuje ještě třetí a dokonce tvrdím, že nejrelevantnější. První dva totiž alespoň implicitně pracují s tím, že se „děje“ nějaká „realita“ a my buď dokážeme, či nedokážeme říci, jak se bude dít. Někdy se říká, že tuto realitu umíme, či neumíme projektovat. Ale právě na tomto slovu se dá dobře demonstrovat pointa celé věci.

O projekcích ve financích a ekonomii totiž obvykle hovoříme ve smyslu predikcí. Jenže zapomínáme, že něco projektovat znamená doslova házet to před sebe (proicere = navrhovat, vrhat vpřed). Jinak řečeno, proces projekcí není pasivní, ale aktivní – vývoj nepopisuje, ale tvoří. A podle tohoto pohledu projektovat umíme – ne ve smyslu odhadů, ale samotné tvorby (házení před sebe) toho, o čem nyní hovoříme, přemýšlíme, a hlavně čemu věříme.

Kolem tohoto stylu přemýšlení se v ekonomii tak nějak ochomítá třeba Robert Shiller, který poukazuje na to, jakou roli hrají v dalším ekonomickém vývoji různé příběhy a teze, které kolují ve společnosti. K tomu můžeme pro nástin toho, co výše uvedeným míním, sestavit dlouhou řadu sebenaplňujících proroctví. I to by ale bylo skutečně jen nástinem v hloubce toho, jak moc projektování funguje.

Říká se, že bychom si měli dávat pozor na to, co si přejeme. Pokud budeme projekce vnímat tak, jak bylo navrženo výše, jde vlastně o takový skrytý a nerozpoznávaný způsob přání. A neměli bychom pak jen tak lehkovážně házet třeba s těmi, které před nás hází jednu krizi za druhou. A mimochodem, co je to v nás, co nás k takovým predikcím popichuje? A proč?