Kreativní destrukce 2020

Známý ekonom Ricardo J. Caballero v jedné ze svých studií z MIT tvrdí, že data i modely se shodují na jedné věci: Proces kreativní destrukce je nedílnou součástí ekonomického růstu a fluktuací. A pokud jsou tomuto procesu kladeny překážky, může to mít vážné krátkodobé a dlouhodobé důsledky. Jak je možné taková tvrzení vnímat v současné době, kdy vlády a centrální banky mohutně podporují velkou část ekonomiky?

Já sám se na problematiku kreativní destrukce dívám přes jednoduchý příklad záhonu s jahodami zarostlého plevelem. Jahody jsou firmy s životaschopným podnikatelským modelem, plevel jsou ty, které takový model nemají. Ruka trhu a zahradníka trhá plody jahod a zároveň plevel i s kořeny – v tomto konkurenčním „boji“ díky ní vítězí jahody, plevel zaniká a uvolňuje svůj prostor. Jinak řečeno, pomáhá tu hladká kreativní destrukce na mikroekonomické úrovni přes konkurenci.

Představme si ale nyní, že přijde sucho - jako obraz poptávkové recese vyvolané třeba nějakým vnějším šokem. A zahradníka napadne, že by i sucho mohlo posloužit jako nástroj selekce jahod od plevele. To znamená, že nebude zalévat a plevel skutečně podlehne destrukci. Jenže s ním i jahody. Pokud zalévat naopak bude, bude se dařit jahodám a kvůli kombinaci teplého počasí a zalévání se bude dařit i plevelu. Jsou to plošná řešení (zalévat/nezalévat), a tudíž máme plošné výsledky.

Možná je to kostrbatý příklad, ale snad alespoň ukazuje na to, že bychom měli rozlišovat kreativní destrukci na mikro a makroúrovni. V tom lepším případě je z tohoto přirovnání patrné i to, že na mikro úrovni je kreativní destrukce poměrně jednoduchý a nekontroverzní mechanismus. Pro jeho fungování jde u vlády hlavně o to, správně nastavit prostředí a pak už se do něj nemíchat. Jenže na makroúrovni už je to s kreativní destrukcí složitější a může lehce skončit destruktivní destrukcí (suchem likvidujícím vše).

Můžeme se na to dívat i tak, že na makroekonomické úrovni nebudeme nikdy spokojeni a vždy bude co kritizovat. Pokud vláda a centrální banka budou v případě recese a krize pomoc poskytovat, budou nutně podporovat i plevel a výsledkem mohou třeba být ony tolik diskutované zombie společnosti. Pokud pomoc poskytnuta nebude, zaniknou i jahody. Tedy jinak prosperující firmy. Modelový a dost extrémní příklad je právě současná krize.

Zmíněný pan Caballero se zaměřuje hlavně na to, co všechno brzdí kreativní destrukci a restrukturalizaci na mikroekonomické úrovni. Od přílišné regulace trhu práce až po regulaci bankovnictví. Zde zmiňuje například přístup japonského regulátora, který nenutil japonské banky k tomu, aby odepisovaly své špatné úvěry a dopomohl k tomu, že tyto instituce dál financovaly neproduktivní firmy. Ekonom se ale také věnoval vztahu mezi kreativní destrukcí a makroekonomickým cyklem. Tedy v našem případě tématu souvisejícímu s dilematem zalévat/nezalévat. A zde došel k závěru, že recese v průměru restrukturalizaci v ekonomice brzdí.

Obzvláště v extrémních situacích, jako je ta současná, je těžké hledat optimální směr. Bude se ještě dlouho diskutovat o tom, co měly dělat centrální banky a co vlády, a dovolím si tvrdit, že nějakého konsenzu se nikdy nedobereme. Někdy mi připadne, že to ani není cílem, naopak - cílem je mít nějaký spor. Téma makro kreativní destrukce je pro to téměř ideální (viz výše), a tudíž samo o sobě destruktivní. Kreativnější by možná bylo zaměřit se na to, co je celkem jasné a bez kontroverze – tedy na onu mikroekonomickou kreativní destrukci a dát jí co největší prostor. To znamená na „nudné“ věci jako „příliš velké na to, aby padly“, rostoucí tržní sílu velkých korporací, někde přeregulovaný trh práce, mnohde dotace a podobně.