Nahradí vám stát škodu způsobenou opatřeními proti šíření koronaviru?

Již více než týden uplynul od vyhlášení nouzového stavu v souvislosti s pandemií COVID-19. Jde o mimořádnou situaci, které dopadá úplně na všechny, jak na orgány a organizační složky státu, tak na občany a podnikatele. S vyhlášením nouzového stavu se pojí řada omezení, která vláda neustále rozšiřuje. Je samozřejmě zásadní dostat pandemii pod kontrolu, ale s prodlužující se dobou trvání zavedených restrikcí se začínají množit otázky ohledně ekonomických škod způsobených přijatými opatřeními. 

Vláda připravuje kroky, které by měly zlepšit situaci podnikatelů, ale o náhradě škody způsobené krizovými opatřeními, ke které je stát dle krizového zákona povinen, se zatím vedou pouze teoretické debaty. Je to pochopitelné, jelikož doposud byl v České republice nouzový stav vyhlašován pouze pro konkrétní území v souvislosti s povodněmi. Současná plošná opatření jsou novinkou, se kterou zřejmě příliš nepočítali ani tvůrci krizového zákona.

Krizový zákon umožňuje fyzickým i právnickým osobám, kterým vznikla škoda, požadovat po státu její náhradu. Nárok na náhradu škody vzniká podle krizového zákona, pokud bylo nařízeno krizové opatření a v jeho důsledku (v tzv. příčinné souvislosti) vznikla poškozené osobě škoda. Z odpovědnosti státu existuje výjimka, pokud prokáže, že si poškozený způsobil škodu sám. Potom se stát odpovědnosti zcela či zčásti zprostí.

Odpovědnost státu je v zákoně nastavena přísně. Je však otázkou, zda praxe bude vůči státu stejně přísná, jako se na první pohled jeví příslušné ustanovení krizového zákona. Vodítko k odpovědi neposkytuje ani „povodňová“ judikatura k náhradě škody dle krizového zákona. Ta jednak není zcela konzistentní, jednak byla situace za povodní celkově jiná.

Jaké jsou podmínky vzniku nároku na náhradu škody?

Základními podmínkami pro vznik nároku na náhradu škody jsou:

• vznik škody;
• škoda musí být důsledkem přijetí krizového opatření, kterým byl poškozený omezen;
• škodu si poškozený nezpůsobil sám a udělal vše pro to, aby škodě zabránil nebo ji alespoň zmírnil.

To, že škoda vznikla, bude muset poškozený doložit a bude muset také přesně vyčíslit její výši. Škodou, tedy materiální újmou, se rozumí skutečná škoda a ušlý zisk. Skutečná škoda spočívá ve zmenšení či znehodnocení již existujícího majetku. Může jít o situaci, kdy exspirují nakoupené zásoby, zaměstnavateli vzniknou náklady v důsledku nákupu ochranných prostředků, které běžně jeho zaměstnanci nemusejí mít atd. Ušlý zisk je hodnota, o kterou by se za obvyklého chodu věcí zvětšil majetek poškozeného. Příkladem mohou být tržby za ubytování v hotelu, který musel být v důsledku krizových opatření uzavřen. Stejně tak půjde o případy uzavřených restaurací, maloobchodních prodejen, kadeřnictví a dalších povinně uzavřených provozoven.

Škoda musí být důsledkem krizového opatření. Zde zřejmě v řadě případů nastane kámen úrazu. Hotel jistě přijde o tržby, pokud je v souladu s opatřením vlády uzavřen. Nepřišel by ale tento hotel o tržby (nebo o jejich podstatnou část) i v případě, kdyby povinně uzavřen nebyl, jelikož by lidé kvůli pandemii své pobyty beztak zrušili? Argumentaci státu v tomto smyslu si lze jistě snadno představit. 

Poškozený si škodu také nesmí způsobit sám a musí udělat maximum, aby škodě předešel. Každý se musí snažit hrozícím škodám předejít nebo je alespoň minimalizovat. Pokud má např. restaurace povinnost uzavřít provozovnu, může minimalizovat škodu tím, že namísto úplného uzavření ponechá v provozu kuchyň a bude prodávat jídlo formou rozvozu. Pokud to nepůjde, pak alespoň zamrazí nakoupené suroviny a další nenakupuje apod. 

Pokud není možné škodám předejít, je nutné je alespoň co nejvíce zmírňovat. Je také potřeba sledovat vývoj situace a aktivně se připravovat na opatření, která budou přijata. Pro budoucí vymáhání náhrady škody je také důležité dokumentování podniknutých kroků k prevenci nebo minimalizaci škod. Stejně tak je nutné shromažďovat a uchovávat podklady o škodách, které vznikly a o jejich výši. 

Ten, komu vznikne nárok na náhradu škody, jej musí nejprve uplatnit u příslušného orgánu krizového řízení. O tom, kdo je tímto orgánem, není úplná shoda. Nejčastěji se zmiňuje ministerstvo vnitra a vláda. Pokud se tato otázka do doby uplatňování škod nevyjasní, lze doporučit pro jistotu uplatnit nárok u obou orgánů. V žádosti o náhradu musí být škoda vyčíslena, odůvodněna a podložena. Tento krok je nutné učinit do 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, nejpozději však do 5 let od jejího vzniku, jinak nárok na náhradu škody zaniká. 

V případě, že příslušný orgán krizového řízení odmítne náhradu škody vyplatit, nezbude poškozeným než se se svým nárokem obrátit na soud. V souvislosti s tím je nutné upozornit, že vedle výše uvedené lhůty pro uplatnění nároku u orgánu krizového řízení může být podstatná ještě otázka promlčení. Aplikuje se zde obecná tříletá promlčecí lhůta, která začne běžet od okamžiku, kdy byl nárok uplatněn u orgánu krizového řízení. Krizový zákon přitom (na rozdíl např. od zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) neobsahuje ustanovení o přerušení promlčecí doby. Promlčecí lhůta tedy uplyne po třech letech od uplatnění nároku u orgánu krizového řízení. To může být podstatné, pokud by příslušný orgán byl zahlcen nároky na odškodnění a nestíhal by je vyřizovat ani během tří let od uplatnění. Potom by bylo nutné nárok žalovat u soudu ještě před tím, než by o něm orgán krizového řízení rozhodl. V opačném případě by došlo k jeho promlčení. 

Dále je také potřeba upozornit na to, že soudní řízení o náhradu škody není osvobozeno od soudního poplatku. Ten činí 5 % z žalované částky (u částky v rozmezí 20 000 a 40 000 000 Kč, u vyšších částek se snižuje). 

Každý, kdo bude požadovat náhradu škody, bude muset posoudit, zda: 

• mu škoda vznikla a je schopen ji vyčíslit;
• má dostatečné podklady k doložení vzniku škody a její výše;
• mu škoda byla skutečně způsobena v důsledku krizových opatření a nevznikla by mu i jen v důsledku samotné nastalé situace bez nařízení krizových opatření;
• učinil vše, co mohl, k prevenci nebo odvrácení škod.

Dalším faktorem pro rozhodování může být také množství subjektů, kterých se krizová opatření dotkla a které se svého nároku budou domáhat. Se zvyšujícím se počtem subjektů lze předpokládat, že se vůle státu k úhradě nároků bude snižovat. Čím více subjektů bude před soudem nárokovat náhradu škody, tím více budou také soudy zahlceny. Proto bude nutné zohlednit i časové hledisko vymáhání náhrady škody. 

Objevují se také názory, že nárok na náhradu škody nevznikne, pokud stát při zavedení krizových opatření postupoval adekvátně podle dostupných informací o dané situaci. Náhrada škody bude poškozeným náležet jen v případech excesivního vymáhání krizových opatření nebo jiných pochybeních státu, jako je nesrozumitelná komunikace směrem k osobám, které mají opatření dodržovat. Podklady pro podporu tohoto názoru nejsou velké, nicméně dříve, než se první případ dostane až před nejvyšší soudní instanci, není možné ani tento přístup zcela vyloučit. 

Pokud možno škodám, které pandemie COVID-19 a související vládní opatření způsobují, předcházejte. Pokud škodám nelze předejít, alespoň se snažte zmírnit jejich dopad. 

Vznikající škody dokumentujte a shromažďujte k nim podklady. Stejně tak dokumentujte své kroky k prevenci a minimalizaci škod. 

Před uplatněním nároku na náhradu škody vyhodnoťte, zda byla škoda skutečně způsobena vládními opatřeními, anebo by vznikla i v případě, kdyby vládní opatření přijata nebyla.