Eurozóna se umí s krizemi vypořádat velmi dobře. Jenže zabránit jim nedokáže

Hlavní ekonom francouzské banky Natixis zřejmě nepatří mezi eurooptimisty. Hned v úvodu své nové analýzy tvrdí, že „absence federalismu a mobility kapitálu mezi jednotlivými zeměmi eurozóny budou i nadále vyvolávat krize“. Problémem měnové unie přitom podle něj není to, že by se se vzniklými krizemi neuměla vypořádat, ale to, že jim neumí předem zabránit a ony vůbec vznikají.

Ony krize jsou podle Patricka Artuse jak politického, tak finančního rázu. Ty první vznikají z důvodu utlumeného růstu hospodářství, kvůli kterému trpí životní standard v řadě evropských zemí a rozšiřuje se mezera mezi bohatšími a chudšími státy. Zřejmý je tento vývoj z následujícího grafu, který porovnává produkt na hlavu ve vybraných zemích eurozóny relativně k produktu německému. Zatímco před poslední finanční krizí se dalo hovořit o celkové příjmové konvergenci, po krizi se tento trend opět zlomil a země jako Francie, Řecko či Itálie jsou na tom nyní v tomto ohledu hůř než na konci devadesátých let:

Finanční krize mají podle Artuse základ v rostoucích rozdílech v hospodářství jednotlivých zemí eurozóny kombinovaných s národní fiskální politikou a zadlužováním. Tato kombinace „dává prostor pro útoky spekulantů“. Ty by naopak eliminovalo vydávání společných eurodluhopisů. Tímto směrem se ale vývoj neubírá a eurozóna namísto toho „vytvořila obranu proti nevyhnutelným krizím“.

Hlavními obrannými nástroji jsou nákupy aktiv Evropskou centrální bankou, Junckerův plán na podporu ekonomického růstu, program ESM, který poskytuje pomoc zemím v problémech, a systém TARGET2, který zajišťuje dostatečný přesun likvidity mezi jednotlivými členskými zeměmi eurozóny.

„Eurozóna ale nebyla schopna provést institucionální reformy, které by krizím předem zabránily. Mezi ně by patřil společný rozpočet a eurodluhopisy,“ tvrdí Artus. Alternativou by mohla být obnovená důvěra věřitelských zemí směrem k zadluženějším státům eurozóny, která by umožnila financování jejich investičních projektů. Jenže ani tuto důvěru se obnovit nepodařilo a mobilita kapitálu v eurozóně je tak na bodu mrazu. Projevuje se to zejména tím, že nadměrné úspory Němců a Nizozemců již nefinancují projekty na periferii, což se negativně projevuje na potenciálu celé eurozóny.

Zdroj: Natixis