| Heinrich Brüning | |
|---|---|
 Heinrich Brüning (1930) | |
| 12. německý říšský kancléř | |
| Ve funkci: 30. března 1930 – 30. května 1932 | |
| Prezident | Paul von Hindenburg |
| Předchůdce | Hermann Müller |
| Nástupce | Franz von Papen |
| Stranická příslušnost | |
| Členství | Centrum |
| Narození | 26. listopadu 1885  Münster, Německé císařství |
| Úmrtí | 30. března 1970  Norwich, Vermont, USA |
| Místo pohřbení | Zentralfriedhof Münster |
| Alma mater | Londýnská škola ekonomie Mnichovská univerzita Univerzita v Bonnu Gymnasium Paulinum |
| Profese | ekonom |
| Ocenění | společník Americké akademie umění a věd (1938) Železný kříž čestné občanství Goethe Medal for Art and Science |
| Commons | Heinrich Brüning |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Heinrich Brüning (26. listopadu 1885, Münster, Německo – 30. března 1970, Norwich, Vermont, USA) byl německý politik strany Centrum, v období od 30. března 1930 do 30. května 1932 říšský kancléř.
Politika
V roce 1928, již jako předseda konzervativně-nacionálně-katolické frakce v říšském sněmu, podporoval Müllerovu druhou vládu, která vládla ve formě velké koalice (SPD, DVP, DDP, Centrum a BVP). Ta se však roku 1930 rozpadla
Brüning byl posledním kancléřem Výmarské republiky, jehož vláda měla demokratické základy. Jeho tzv. „Brüningův systém“ se opíral o tzv. „nouzové nařízení“ („Notverordnung“, též „článek 48“) říšského prezidenta Paul von Hindenburga, které tak nahradilo stávající legislativu říšského sněmu, jelikož prezidentu umožňovalo v určitých případech schvalovat některá nařízení bez souhlasu říšského sněmu.
V květnu 1932 Brüning ve funkci kancléře skončil, jelikož jeho vláda byla prakticky neustále odkázána na toleranci opoziční SPD ve sněmu. Ještě krátce předtím se též Brüning úspěšně zasadil o Hindenburgovo znovuzvolení do funkce prezidenta. Jedním z jeho cílů bylo skoncovat s německým závazkem o plnění válečných reparací, ten byl dosažen až krátce po jeho odstoupení.
Brüning nebyl v důsledku úsporných opatření jako kancléř oblíbený. Jeho podpora utrpěla také tím, že svým systémem "nouzových nařízení" přispěl k oslabení parlamentarismu v tehdejším Německu.
Jeho postoje vůči nacionalistům v čele s Adolfem Hitlerem nebyly zcela jasné. Ve své pravicové koalici se pohyboval mezi bojem s nacionalisty a jejich podporou. V březnu 1933 souhlasil se schválením tzv. "Zmocňovacího zákona", díky němuž se dostal k moci Adolf Hitler.
V roce 1934 utekl před nacisty z Německa, zbytek svého života strávil především v USA, kde přednášel na univerzitě.
Rozruch[zdroj?] vzbudilo posmrtné vydání jeho vzpomínek v roce 1970. V nich se potvrzuje[zdroj?], že v roce 1932 chtěl zřídit parlamentní monarchii po anglickém vzoru a proto chtěl zamezit nacionalismu. Historikové v tomto vidí však pouhý alibismus, jelikož pro to v dobových dokumentech není žádný důkaz. Nicméně o uvedených úmyslech a snahách Heinricha Brüninga se zmiňuje i Winston S. Churchill v díle Druhá světová válka, I. díl Blížící se bouře, kapitola 4.[1]
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Heinrich Brüning na německé Wikipedii.
- ↑ CHURCHILL, Winston. Druhá světová válka. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-80-7422-385-3.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Heinrich Brüning na Wikimedia Commons
 |
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Heinrich_Brüning |
