| Arturo Toscanini | |
|---|---|
 Arturo Toscanini (1926) | |
| Narození | 25. března 1867 Parma |
| Úmrtí | 16. ledna 1957 (ve věku 89 let) Manhattan nebo Riverdale |
| Příčina úmrtí | cévní mozková příhoda |
| Místo pohřbení | Monumentální hřbitov v Miláně |
| Alma mater | Conservatorio Arrigo Boito |
| Povolání | hudebník, dirigent, šéfdirigent, hudební skladatel a politik |
| Ocenění | Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1937) Cena Grammy za celoživotní dílo (1987) Hvězda na Hollywoodském chodníku slávy |
| Choť | Carla Toscanini De Martini (1897–1951)[1] |
| Děti | Wally Toscanini Castelbarco Walter Toscanini Wanda Toscanini[2] |
| Rodiče | Claudio Toscanini |
| Příbuzní | Vladimir Horowitz (zeť) |
| Funkce | italský doživotní senátor (1949) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Arturo Toscanini (25. března 1867 Parma – 16. ledna 1957 New York) byl italský dirigent, jeden z nejznámějších hudebníků konce 19. a první poloviny 20. století. V různých fázích své kariéry byl hudebním ředitelem divadla La Scala v Miláně, Metropolitní opery v New Yorku, vedoucím Newyorské filharmonie a Symfonického orchestru newyorského rozhlasu (NBC Symphony Orchestra).[3]
Život
Arturo Toscanini už od útlého věku projevoval hudební vlohy. Rodiče byli nemajetní, otec byl krejčí, ale podporovali jeho touhu věnovat se hudbě. Toscanini studoval nejprve externě na konzervatoří v Parmě, kde získal základy hudební teorie a kompozice. Od jedenácti let se učil hrát na violoncello a klavír, ale stále více ho přitahovalo dirigování. Ve škole sestavil malý orchestr a napsal několik skladeb. Konzervatoř absolvoval s pochvalou v r. 1885 a stal se violoncellistou Velké operní společnosti.[4][5]
Profesionální kariéru započal v Brazílii jako cellista v orchestru putovní opery. Jako dirigent debutoval 26. července 1886 v Rio de Janeiru, když soubor odmítl hrát pod vedením dosavadního dirigenta; mladý Toscanini tehdy provedl zpaměti operu Aida, což se setkalo s nadšeným ohlasem publika. Na zájezdu pak řídil dalších 18 oper.[4]
V roce 1887 se vrátil do Itálie, ovšem jako cellista, když hrál v milánské La Scale na světové premiéře Verdiho Othella. Stále více se však prosazoval jako dirigent a během dalších let řídil řadu operních představení. Zpočátku se věnoval italské tvorbě, např. měl velký podíl na úspěchu při premiéře Leoncavallových Komediantů v roce 1892. Později uvedl v Itálii několik oper Richarda Wagnera, jehož hudbu velmi obdivoval: Bludný Holanďan a Tannhäuser v r. 1894, Soumrak bohů v r. 1895.[5][6]
V roce 1896 vedl symfonický orchestr v Turíně. V únoru dirigoval premiéru Pucciniho Bohémy a potom další neoperní koncerty.[7] Dostal nabídku na místo uměleckého ředitele a dirigenta divadla La Scala v Miláně, ale místo přijal až po delším váhání. 26. prosince 1898 vystoupil poprvé v La Scale jako dirigent a vedl zde pak orchestr s přestávkami řadu let: 1898-1907 a 1920-1929. Sezónu zahájil inscenací opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští. Jeho největšími úspěchy byla představení oper Falstaff Giuseppe Verdiho a posmrtná premiéra Turandot Giacoma Pucciniho (při premiéře 25. dubna 1926 tuto operu přerušil v místě, kde skončil původní rukopis; celé představení opery, kterou dokončil Pucciniho žák Franco Alfano, odehrál až při druhé repríze). V roce 1901 řídil Toscanini devítisetčlenný sbor, který zpíval slavný sbor židů z opery Nabucco při Verdiho pohřbu v Miláně.[8] Při působení v La Scale Toscanini zpočátku narážel na nepochopení i výhrady pěveckých hvězd, jejichž manýry odmítal tolerovat a pro svou náročnost a perfekcionismus se dostával do konfliktů i s hráči v orchestru. Neústupně prosazoval přesnou interpretaci partitury a vyžadoval aktivní vnitřní spolupráci orchestru a dokonalou připravenost. Odmítal přerušovat operní představení, když si obecenstvo vyžádalo opakování některých árií, jak bylo tehdy zvykem. Rozhodl se přerušit své působení v La Scale a odjel do Jižní Ameriky. V letech 1904–1906 střídavě dirigoval v Buenos Aires a dalších městech a vracel se do Itálie.[5][9]
Na podzim 1908 přesídlil Toscanini do Metropolitní opery (MET) v New Yorku, kde zahájil sezónu Verdiho Aidou s Emou Destinnovou a Enricem Carusem v hlavních rolích. Během svého působení v MET dirigoval nejméně čtyřikrát týdně a uvedl řadu úspěšných inscenací: Tristana a Isoldu, Lohengrina, Prsten Nibelungův, Děvče ze zlatého západu atd. Vedle toho dirigoval i v řadě jiných míst USA a v Evropě. Do Itálie se vrátil v roce 1915. V období 1. světové války pořádal dobročinná představení a koncerty, studoval partitury v knihovnách a archivech. V roce 1920 nahrál v USA první gramofonové desky s orchestrem La Scaly. V Evropě pracoval Toscanini až do roku 1929.
V roce 1928 na koncertě v Bologni Toscanini odmítl dirigovat fašistickou hymnu a krátce po tom opustil svou vlast. Od roku 1929 řídil v New Yorku slavnou Newyorskou filharmonii, která měl za jeho působení 112 až 120 hráčů).[10] Kromě koncertů pro rozhlas vystupoval v různých městech USA i Evropy. Roku 1930 řídil Toscanini tento orchestr v Praze v Lucerně. Prahu navštívil ještě v roce 1934, kdy hrál s Vídeňskou filharmonií ve Smetanově síni Obecního domu.[5][10]
Sláva Toscaniniho byla výjimečná. Byl prvním neněmeckým dirigentem pozvaným do Bayreuthu na festival wagnerovských oper (1930 a 1931). V roce 1933 podepsal prohlášení kulturních pracovníků proti Hitlerovi a začal spolupracovat s hudebními festivaly v Salcburku a Lucernu. Trávil zde letní měsíce a měl zde řadu osobních přátel (Bruno Walter, Thomas Mann).[11]
V roce 1937 se stal šéfem NBC Symphony Orchestra (Symfonický orchestr newyorského rozhlasu) a učinil z něj jeden z nejslavnějších orchestrů světa. V roce 1939 podal žádost o americké občanství.[11]
V době 2. světové války pobýval v USA, kde uspořádal řadu koncertů pro vojáky. Řídil první provedení Šostakovičovy Leningradské symfonie v USA. Odsuzoval pronásledování Židů a veřejně je podporoval. Do Milána přijel na několik měsíců až v roce 1946, aby za pomoci svých vystoupení získal prostředky na odstranění škod, které válka napáchala na La Scale.[5]
Toscanini byl od mládí silně krátkozraký a všechny koncerty pro svůj slabý zrak dirigoval zpaměti.[5] Měl absolutní sluch a fenomenální paměť (znal nazpaměť partituru až 160 oper). V roce 1898 dirigoval zpaměti 43 koncertů během historické Turínské výstavy.[3] 4. dubna 1954, v 87 letech ho při koncertě v Carnegie Hall zradila paměť; tehdy se stáhl z aktivního koncertního života.[5][12]
Poslední roky života strávil v New Yorku, kde zemřel 16. ledna 1957. Jeho tělo bylo převezeno do Itálie a uloženo v rodinné hrobce na hřbitově v Miláně, která byla postavena původně pro syna Giorga. Epitaf na jeho náhrobku je převzat ze závěru Pucciniho opery Turandot: „Qui finisce l’opera, perché a questo punto il maestro è morto“ („Zde končí opera, protože v tomto okamžiku maestro zemřel“).
Soukromý život
Toscanini se v roce 1897 oženil s Carlottou De Martini a měli spolu čtyři děti. Syn Giorgo zemřel v dětství na záškrt v Buenos Aires a byl pohřben v Miláně. Manželství nebylo příiš šťastné, protože Toscanini měl řadu mimomanželských vztahů. Přesto trvalo až do roku 1951, kdy Carlotta zemřela. Toscanini udržoval dlouholeté vztahy se zpěvačkami Rosinou Storchiovou, Geraldinou Farrarovou a pianistkou Adou Colleoniovou.[3]
Toscanini byl osobně laskavý člověk, často pomáhal lidem v nouzi. Byl znalcem umění a sběratelem obrazů.[3]
Dílo
Vedle oper i symfonické hudby, které v jeho repertoáru zaujímaly nejvíce místa, často hrál Johanese Brahmse; prováděl také současná díla, včetně raných děl Stravinského. Oproti tomu ve svém repertoáru pomíjel hudbu Bachovu i Händelovu. Toscanini byl propagátorem soudobé hudby, mnoho později slavných děl bylo v Itálii pod jeho taktovkou provedeno poprvé, např. Moře Clauda Debussyho nebo balet Petruška Igora Stravinského. Zasloužil se o provedení mnoha Wagnerových oper v Itálii i USA.
Toscaniniho umění se vyznačuje především neobyčejnou pietou k intencím skladatele. Nepodléhal jakýmkoli osobním interpretačním koncepcím. Jeho provedení se vyznačovala precizností posunutou k nejvyšší hranici.
V ranějším období své kariéry umělec odmítal nahrávání desek, teprve později se k tomu s nechutí nechal pohnout; přesto se uchoval reprezentativní soubor jeho nahrávek.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Arturo Toscanini na polské Wikipedii.
- ↑ FamilySearch. Dostupné online. [cit. 2023-08-25].
- ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ a b c d OperaPlus [online]. 2017-09-13 [cit. 2019-10-11]. Dostupné online.
- ↑ a b BURIAN, Karel Vladimír. Arturo Toscanini. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1967. (Lyra). S. 9–12. Dále K.V.Burian.
- ↑ a b c d e f g CODR, Milan; PLEVKA, Bohumil. Přemožitelé času sv. 4. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Arturo Toscanini, s. 161–164.
- ↑ K.V.Burian str. 19-21
- ↑ K.V.Burian str. 24
- ↑ STEJSKALOVÁ, Helena. Smrt slavného skladatele: Zemřel Verdi v přímém přenosu?. epochaplus.cz [online]. [cit. 2019-10-11]. Dostupné online.
- ↑ K.V.Burian str. 26-27
- ↑ a b K.V.Burian str. 40
- ↑ a b K.V.Burian str. 47
- ↑ K.V.Burian str. 50
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Arturo Toscanini na Wikimedia Commons - Arturo Toscanini na projektu Musopen
- Italští dirigenti
- Hollywoodský chodník slávy
- Osobnosti na izraelských poštovních známkách
- Osobnosti na amerických poštovních známkách
- Osobnosti na severomakedonských poštovních známkách
- Narození v roce 1867
- Narození 25. března
- Narození v Parmě
- Úmrtí v roce 1957
- Úmrtí 16. ledna
- Zemřelí na cévní mozkovou příhodu
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Arturo_Toscanini |
