| Antonín Kratochvíl | |
|---|---|
.jpg) Antonín Kratochvíl (2019) | |
| Narození | 12. dubna 1947 (77 let) Lovosice Československo  Československo |
| Alma mater | Gerrit Rietveld Academie |
| Povolání | fotoreportér, fotograf, herec a učitel |
| Děti | Michael Kratochvíl, Anthony Waynne Cooper Kratochvil, Gavyn Kratochvíl |
| Ocenění | Cena Lucie (2005) Osobnost české fotografie (2014) |
| Webová stránka | antoninkratochvil.com |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
.jpg)
Antonín Kratochvíl, pokřtěn Antonín Bedřich Kratochvíl (* 12. dubna 1947 Lovosice), je český portrétní a reportážní fotograf žijící v USA. Patří mezi zakládající členy fotografické agentury Sedm (VII Photo Agency).[1] Věnuje se hlavně dokumentární fotografii, za kterou byl několikrát mezinárodně oceněn,[2] včetně čtyř cen World Press Photo.[3] V roce 1999 ho časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie.[4]
Život a tvorba
Narodil se v roce 1947 v Lovosicích, kde měl jeho otec Jaroslav Kratochvíl fotoateliér. V roce 1949 byla jeho rodina postižena bojem nového komunistického režimu proti podnikatelům. Byli okradeni o majetek, museli opustit Lovosice a byli násilně přesídleni do pracovního tábora ve Vinoři. Otec byl nucen pracovat v továrně, matka v zemědělství. V roce 1953 byli propuštěni z tábora a přestěhováni do pražského Karlína. Antonín Kratochvíl z politických důvodů nemohl studovat a proto se vyučil stavebním zámečníkem v podniku Pozemní stavby.
V roce 1967 se oženil a ještě před narozením svého syna utekl přes Jugoslávii do Rakouska (syna poprvé spatřil až po osmnácti letech). V Československu byl následně odsouzen v nepřítomnosti na sedm let za nedovolené opuštění republiky a rozšiřování projevů z tehdejšího sjezdu spisovatelů. Prošel uprchlickým táborem Traiskirchen, vězením ve Švédsku, francouzskou cizineckou legií, nakonec skončil v Nizozemsku.[5][6]
Na doporučení fotografa Vojty Dukáta vystudoval bakalářský program na umělecké Akademii Gerrita Rietveltda v nizozemském Utrechtu. Podruhé se oženil s Američankou a v roce 1972 odjel do USA. Začal pracovat pro prestižní americké noviny a časopisy – Playboy, Penthouse, Vogue, Rolling Stone, Los Angeles Times Magazine nebo Newsweek. Postupně si získával uznání a fotografoval i mnohé celebrity z uměleckého světa. V roce 1975 jej mohli v USA navštívit rodiče. Třetí žena Jill byla také Američanka.[7]
V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu „Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe“.[1]
Jako žurnalista pracoval na místech válečných konfliktů, zaznamenával genocidu v Zaire a Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. V posledních letech se věnuje mizející přírodě a kulturám. Za svou dokumentární fotografii byl mnohokrát oceněn (např. obdržel tři ceny World Press Photo).[6] V roce 1997 získal první cenu WPP v kategorii Portrét, v roce 2002 v kategorii hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě. Za fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat získal cenu v kategorii Příroda a životní prostředí.[1]
V roce 2009 hrál výraznou roli sochaře ve filmu Jana Hřebejka Kawasakiho růže.
V roce 2018 byl nařčen ze sexuálního obtěžování několika kolegyň z agentury VII. Ta mu v červenci pozastavila členství a zahájila interní vyšetřování. Kratochvíl, který se koncem srpna 2018 členství vzdal, všechna obvinění odmítl[8][9] a následně spoluzaložil agenturu 400 ASA.[3]
Antonín Kratochvíl je nyní počtvrté ženatý, žije s českou manželkou Gabrielou střídavě v New Yorku a Suchdole. Má celkem tři syny – Michaela (který je rovněž fotograf), Anthony Waynne Coopera a Gavyna.[10]
Knihy, výstavy a ocenění
.JPG)
V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing [ˈvænišiŋ] (Mizení) zachycující ničení přírody, která obdržela v USA titul nejlepší knihy roku v oblasti dokumentární fotografie. Získal též velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005. Jeho práce byly vystavovány v Miláně, Mnichově, Kolíně n. R., Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu, Amsterodamu a dalších městech. Fotografie Antonína Kratochvíla jsou také ve sbírce Bibliotheque Nationale v Paříži nebo v Muzeu moderního umění v San Franciscu.
V červnu 2010 ve výstavní síni Mánes po čtyřech letech opět vystavoval v Česku. Představil unikátní soubor fotografií Moscow Nights (česky Moskevské noci), ve kterém svým typickým nadčasovým rukopisem zachytil život moskevské zlaté mládeže, uzavřeného světa, který se řídí vlastním rytmem a pravidly.[11] K výstavě řekl:
| „ | Otevřel jsem dveře, za které se dostanou jen vyvolení. Mně se to podařilo jen proto, že jsem fotil na objednávku pro prestižní magazín Vanity Fair a mladí Rusové chtěli světu předvést své bohatství a moc.[11] | “ |
| — Antonín Kratochvíl, 2010 | ||
| „ | Něco takového jsem viděl poprvé v životě – uzavřenou exkluzivní společnost mladých boháčů, kteří dokážou za jednu noc neuvěřitelné věci. Kolem nich společnice, nádherné holky smíchané z různých exsovětských republik – best of Soviet Union bych to nazval – tanečnice, bodyguardi, cigarety, alkohol, drogy …[11] | “ |
| — Antonín Kratochvíl, 2010 | ||
Výstavy (výběr)
Samostatné výstavy
- Incognito, 1998
- Persona, 2006
- Domovina, Galerie Leica, Praha, kurátor: Scott Thode, 22. června – 9. září 2012
- Antonín Kratochvíl: Fotoeseje, Galerie hlavního města Prahy, Dům U Kamenného zvonu, 12. červen – 18. říjen 2020, kurátorka Pavlína Vogelová[12]
Skupinové výstavy
|
Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte. |
- 2019 – 400 ASA: FOTOGRAFIE, Národní galerie, Praha, Veletržní palác, 1. březen – 8. září 2019, fotografové: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner, kurátor: Josef Moucha.[13]
Publikace (výběr)
- KRATOCHVÍL, Antonín. Broken Dream : 20 Years of War in Eastern Europe. 1. vyd. New York: The Monacelli Press, 1997. ISBN 978-1885254788. (anglicky)
- KRATOCHVÍL, Antonín; PERSSON, Michael. Antonín Kratochvíl. 1. vyd. Prague: Torst, 2003. 141 s. (FotoTorst; sv. 12). ISBN 80-7215-200-9. (anglicky a česky)
- KRATOCHVÍL, Antonín; THORNTON, Billy Bob; JACOBSON, Mark. Incognito. 1. vyd. Santa Fe: Arena Editions, 2001. 160 s. (anglicky)
- KRATOCHVÍL, Antonín. Sopravvivere. Milano: Federico Motta Editore, 2001. 156 s. ISBN 978-8871793191. (italsky)
- KRATOCHVÍL, Antonín; PERSSON, Michael. Vanishing. 1. vyd. New York: de.MO, 2005. 239 s. ISBN 978-0970576835. (anglicky) O ničení přírody, v USA získala titul nejlepší kniha roku v oblasti dokumentární fotografie.
Odkazy
Reference
- ↑ a b c Leica Gallery. Domovina [online]. Události. Praha: 2012 [cit. 2018-09-09]. Dostupné v archivu.
- ↑ Profil Kratochvíla na worldpressphoto.org. www.worldpressphoto.org [online]. [cit. 02-07-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 23-10-2012. (anglicky)
- ↑ a b HLOUŠKOVÁ, Lenka. Když chceš dobře fotit, nemůžeš se bát. Magazín – Právo. 2020-04-11, s. 21–24. Rozhovor s A. Kratochvílem a jeho synem Michaelem.
- ↑ Red Kul; ČTK. Kratochvíl vystavuje fotografie s tématem domova. Magazín. Aktuálně.cz [online]. Economia, a.s., 21. červen 2012 [cit. 2018-09-07]. Dostupné online.
- ↑ VILGUS, Petr. Antoníne, tohle je umění [online]. Spingwinter, 2012 [cit. 2018-09-07]. Tento rozhovor vyšel v časopisu FOTO z června 2012. Dostupné online.
- ↑ a b ŠTRÁFELDOVÁ, Milena. Z Česka jsem vlastně nikdy neodjel, říká světově proslulý exilový fotograf Antonín Kratochvil. Kultura. Radio Praha [online]. Český rozhlas, 14. květen 2008 [cit. 2018-09-08]. Dostupné online.
- ↑ HOZMANOVÁ, Eva. Antonín Kratochvíl – Životopis. S. 7. Lovosický dnešek [online]. Kulturní středisko Lovosice, září 2006 [cit. 2018-09-09]. Čís. 9/2006, s. 7. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-10-01.
- ↑ HNÁTEK, Václav. Byl oplzlý, osahával nás, obvinily kolegyně slavného fotografa Kratochvíla. Kultura. iDNES.cz [online]. MAFRA, a. s., 24. červenec 2018 [cit. 2018-09-06]. Dostupné online.
- ↑ ČTK. Fotograf Kratochvíl opustil agenturu VII. Kultura. Právo. Borgis, a.s., 6. září 2018, roč. 28, čís. 207, s. 28. ISSN 1211-2119.
- ↑ HOZMANOVÁ, Eva. Antonín Kratochvíl. Muzeum lovosicka [online]. Muzeum Lovosicka, 27. leden 2012 [cit. 2018-09-09]. Životopis. Dostupné online.
- ↑ a b c TZ: Antonín Kratochvíl. Artalk.cz [online]. 1. červen 2010 [cit. 2018-09-09]. Antonín Kratochvíl: Moskevské noci / Mánes / Praha /2. 6. – 30. 6. 2010. Dostupné online.
- ↑ Antonín Kratochvíl: Fotoeseje | Galerie hlavního města Prahy. ghmp.cz [online]. [cit. 2020-07-27]. Dostupné online.
- ↑ 400 ASA : Fotografie. www.ngprague.cz [online]. Národní galerie Praha [cit. 2020-02-10]. Dostupné online.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Antonín Kratochvíl na Wikimedia Commons 
Osoba Antonín Kratochvíl ve Wikicitátech- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Antonín Kratochvíl (fotograf)
- Antonín Kratochvíl na webu agentury Sedm Archivováno 11. 9. 2018 na Wayback Machine. – (anglicky)
- Petr Vilgus: Antoníne, tohle je umění. Rozhovor z května 2012 pro časopis FOTO (česky)
- Z Česka jsem vlastně nikdy neodjel (česky)
- Antonín Kratochvíl: Legie, Playboy, ženy a ceny (česky)
- 13. komnata Antonína Kratochvíla (video) (česky)
- Antonín Kratochvíl (rozhovor z cyklu České televize „Na plovárně“) video on-line v archivu ČT (česky)
- Antonín Kratochvíl v informačním systému abART
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Antonín_Kratochvíl_(fotograf) |
