Lukáš Fogl - Hudba je způsob komunikace, hudba je jazyk

Lukáš Fogl se narodil v Jablonci v roce 1974, je absolventem Gymnázia U Balvanu a oboru pedagogika volného času na pedagogické fakultě Technické univerzity v Liberci. Pracoval v Národní knihovně v Praze a od roku 2006 je knihovníkem v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Hraje na kontrabas v Orchestru Rudy Janovského, v kapelách Aurora JaSBand, Swing society, Pohromadě na přehradě a 30 let působí v muzice folklorního souboru Nisanka. Je ženatý, má dvě dcery.

Jak jste se dostal k muzice?

Vyrůstal jsem bez táty, zemřel, když mi bylo sedm let. Maminka pracovala jako dětská lékařka na Žižkově Vrchu. Hudbu měla a má moc ráda. Myslím, že jí bylo vždycky trochu líto, že nehraje na žádný hudební nástroj, a tak mě v první třídě přihlásila do „lidušky“. Řekl bych, že v určitém období toho i litovala.

Proč litovala?

Samozřejmě to je s trochou nadsázky, ale v určitém věku jsem se domů z hraní vracel nad ránem a řada jiných povinností byla až na druhém místě, z toho maminka nadšená nebyla.

To ale asi mluvíme o věku dospívání?

Přesně tak. Ze začátku to ale vypadalo úplně jinak, chodil jsem do hudebky na flétnu a později na klarinet, ale skoro vůbec jsem necvičil, což muselo být pro mého pana učitele Luďka Horského utrpení. Dnes jsem mu vděčný za to, že to se mnou vydržel. Teprve časem mi došlo, že je fajn si s někým nebo někomu zahrát. Velkou motivací byly kapely počínaje dechovým orchestrem v LŠU, později Mladá dechovka, která záhy po revoluci začala koketovat s repertoárem tanečních orchestrů. Tehdy jsem objevil saxofon, se kterým jsem nakonec absolvoval rok na Konzervatoři Jaroslava Ježka.

Proč jen rok?

Začal jsem mít problém s nátiskem. Nevěnoval jsem náležitou pozornost uvolnění a správnému držení těla a snažil se jen o co nejlepší techniku, a to byl začátek konce příběhu altsaxofonisty.

Na hudbu jste však zřejmě nezanevřel.

To rozhodně ne, bylo by mi bez ní smutno. Absolvoval jsem tehdy různá lékařská vyšetření, ale nakonec mi pomohli kamarádi. Petr Tichý, se kterým jsem ještě jako klarinetista hrál v Nisance, mi půjčil kontrabas, dal mi pár dobrých rad a bylo. Od té doby hraju nejen v Nisance na basu. Jako basista jsem vlastně ryzí samouk.

Nisanka slaví letos 60. výročí, jak dlouho jste vy členem souboru?

Do Nisanky jsem přišel před 30 lety v roce 1994 jako klarinetista, takže polovinu z doby jejího trvání.

S Nisankou jste ale propojen víc než jen jako muzikant.

Dalo by se to tak říci. V Nisance jsem se potkal s mojí ženou, která v ní dlouhá léta tančila a nyní se věnuje nejmenším tanečníkům. V době, kdy jsem nastoupil, vedl Nisanku její tatínek Jirka Franc. Jeho žena Alenka Francová, která vede soubory Malé Nisanky, také tancovala. Tančily i obě švagrové a v dětském souboru naše dcery. Ostatně Nisanka je taková moje druhá rodina.

Co vím, dcery již netančí, ale hrají v dětské kapele Nisanky.

Je to tak. Myslel jsem už delší dobu na to, že by malým tanečníkům z dětského souboru mohli hrát jejich vrstevníci. Nakonec jsme si počkali, než dorostou naše děti, a založili dětskou kapelu, která skvěle doprovází vystoupení Malé Nisanky. Momentálně pracuji také s malými houslisty v jablonecké ZUŠ.

Jste hudební rodina, hraje i vaše žena. Muzicírujete někdy doma?

Bohužel, zcela výjimečně, což je škoda.

Kromě Nisanky hrajete i v jiných kapelách. Která byla první a ve kterých aktuálně hrajete?

První kapely vznikaly během studentských let na gymnáziu. Rád vzpomínám na to, jak jsme si s několika nacvičenými jazzovými standardy vyrazili o prázdninách v triu s kytaristou Vojtou Želinským a basistou Petrem Tichým zahrát na Karlův most. S žánrově pestřejším repertoárem jsme pak hrávali i v jabloneckých hospůdkách. S kapelou Tomáše Maňase Donnaha jsme úspěšně účinkovali na Portě. Později jsem už s kontrabasem hrál swing 30.–60. let v R. A. Doby Orchestru, aktuálně vystupuji s velkým tanečním orchestrem Vladimíra Vláška, libereckou bluesovou kapelou Pohromadě na přehradě, kapelou Swing society a Aurora JaSbandem s mírně netradičním pojetím tradičního jazzu.

Čím je pro vás hudba?

Hudba je důležitou součástí mého života, bez ní by byl o poznání chudší. Hudba je pro mě způsob komunikace, je to nádherný jazyk, kterým se člověk dorozumí takřka všude.

Jiří Endler