Příběh třetího mostu II.

[perex]

Prosadit stavbu třetího mostu přes Vltavu bylo skutečně obtížné. Největší propagátor této akce – sám starosta hlavního města Václav Bělský – musel čelit odporu některých svých kolegů z obecního zastupitelstva, kteří poukazovali zejména na vysoké náklady a podporovali jiné, podle nich pro Prahu důležitější projekty. Nadšeně se netvářil ani dobový tisk. A ani technické řešení stavby se nesetkalo zdaleka u všech odborníků s pochopením.

[/perex]

Projekt ale nakonec dostal zelenou a v srpnu 1865 odstartovaly na obou březích Vltavy stavební práce. Jak bývalo tehdy zvykem, samotné zahájení stavby znamenalo uspořádat slavnost položení základního kamene pro třetí most. Zatímco dnes se podobná záležitost obvykle odehrává na rozbahněném staveništi, kde na žulový kvádr poklepou politici v padnoucích oblecích a směšně nepasujících bezpečnostních přilbách, před sto šedesáti lety se jednalo o skutečně slavnostní událost, kterou žilo doslova celé město. Slavnost se konala ve čtvrtek 19. října 1865 a mezi jejími hosty samozřejmě nechyběli zástupci Prahy, za všechny starosta Václav Bělský nebo jeho náměstek a pozdější nástupce František Dittrich, státní moc zde reprezentoval zástupce českého místodržitele Jan hrabě Lažanský. Slavnostní průvod pak tvořili členové nejrůznějších profesních korporací – živnostenských společenstev nebo rozličných zájmových spolků. Nechyběli ani zástupci kléru, konkrétně pražský kardinál a arcibiskup Bedřich ze Schwarzenbergu, jehož role při slavnosti byla mimořádně důležitá, protože měl za úkol základní kámen městu posvětit. Jako místo pro slavnost byl vybrán vltavský břeh pod Letnou, přičemž deputace z Prahy řeku v těchto místech překonala po předem vytvořeném „lodním mostě“. V místech, kam měl být zasazen základní kámen, byl postaven stan, v němž proběhl slavnostní zápis přítomných do pamětní knihy.

Starosta Bělský pronesl krátkou řeč, ve které stručně popsal anabázi, jež předcházela realizaci tohoto projektu. Také poděkoval tehdejšímu státnímu ministrovi (předsedovi vlády) Richardovi hraběti Belcredimu za podporu stavby. Kromě vzletných slov ale zazněla i jedna konkrétní informace. Bělský slíbil, že most bude hotový „za půl třetího roku“. Celá událost měla samozřejmě mimořádný význam i pro představitele a obyvatele Holešovic-Bubnů, kteří si slavnostní den naplánovali následovně: „V 8 hodin ráno vyjde průvod z Holešovic a potáhne přes Bubna do kostelíčka starobylého sv. Klimenta, kdež bude sloužena v 9 hodin mše svatá. Po té v krásném pořádku ubírati se bude nejprve mládež školy holešovické se svým praporečkem v čele duchovenstva a učitelů, pak živnostenský spolek se svým praporem při hudbě a posléz starší obce a postaví se celý průvod k břehu Vltavy na silnici Belcrediho, kdež bude očekávati příchod milovaného arcipastýře k odbývaní obřadu posvěcení základního kamene.“

Celá akce nakonec zdárně skončila ještě před polednem, starostovi Bělskému ovšem „šichta“ dál pokračovala – na odpoledne téhož dne totiž měl naplánované pokládání a svěcení ještě u další stavby – městské plynárny. Byla v tom určitá (zcela jistě úmyslná) symbolika: oba projekty, které si dle mnoha současníků konkurovaly a bylo možné uskutečnit pouze jeden z nich, starosta zahájil v jeden den.

Císař na staveništi
Samotná stavba se rozběhla téměř okamžitě. Už v srpnu následujícího roku byla hotová většina kamenných částí mostu a na staveniště se začaly dovážet železné součásti konstrukce z továrny Ruston v Karlíně. Průběh stavby dokonce nijak výrazně nenarušila ani okupace Prahy pruskými vojsky v létě téhož roku. Když koncem října 1866 navštívil Prahu císař, jednou z jeho zastávek při prohlídce města bylo právě staveniště mostu nesoucího jeho jméno. Zcela v duchu doby muselo být slavnostně vyzdobeno, a to i přesto, že císař vyjádřil přání, aby byla výzdoba provedena s co nejmenšími náklady. Oba již dostavěné mostní pilíře byly ověšeny prapory v rakouských a českých barvách. Itinerář císařovy návštěvy hovořil jasnou řečí, panovník zhlédne most z novoměstské strany. Organizátoři ovšem nenechali nic náhodě a pro případ, že by si chtěl František Josef prohlédnout i druhou stranu staveniště a budovanou Belcrediho silnici, měli nachystanou slavnostně vyzdobenou loď. Veslovat byli připraveni členové pražské paroplavební společnosti. Přípravy se nakonec vyplatily, panovník se skutečně přeplavil na levý břeh a po prohlídce této části stavby odjel směrem k Pražskému hradu.

I nadále stavba probíhala hladce a koncem července 1867 zaznamenal denní tisk další milník. Z továrny Ruston byl vypraven vůz s poslední železnou součástí mostu – kusem zábradlí. Punc něčeho speciálního mu dodala opět výzdoba – zábradlí bylo „vkusně ozdobeno chvojím, červenobílými praporci a znakem zemským“. V listopadu 1867 byla dokončena železná visutá konstrukce a smontovány a napnuty řetězy. Počátek roku 1868 byl zasvěcen dokončovacím pracím, aby 30. dubna téhož roku mohla proběhnout zatěžkávací zkouška nového přemostění. Tento test byl proveden prostřednictvím jízdních oddílů vojska a skotu, který sem byl nahnán. Nosnost mostu ale zřejmě nebyla ověřena dostatečně, protože nakonec starosta Bělský údajně žádal, aby „od dalšího týrání konstrukce bylo upuštěno“. Každopádně i slavnostního otevření mostu, které proběhlo 13. května 1868, se účastnil císař František Josef I. Uvádí se, že zrovna při této jeho návštěvě se mu dostalo zdaleka nejchladnějšího přijetí od české veřejnosti, která císaři nemohla odpustit, že se s naším národem nevyrovnal, tak jako to učinil s Uhry po prohrané válce s Pruskem. Navíc se Praha chystala na pokládání základního kamene k Národnímu divadlu o tři dny později, jemuž otevírání mostu při nejlepší vůli nemohlo konkurovat.

Chceš přejít? Zaplať
Tak jako tak byl most předán k užívání. Na stavbu byla stanovena tříletá záruka, z tohoto důvodu složili jeho konstruktéři jistinu ve výši cca 5 % nákladů na most. Z těchto peněz měly být financovány nutné opravy během záruční doby. Od počátku se také vybíral za použití mostu poplatek, tzv. mostné (zdarma bylo v Praze možné přejít pouze Karlův most), sazby se lišily, chodci samozřejmě platili méně než například povozy. Vybírání mostného, stejně jako údržba mostu byly sice v režii města, ovšem již v roce 1870 se jednalo o možnosti vybírání poplatků propachtovat. Tento postup býval městy hojně využíván – nejrůznější obecní poplatky se za paušální částku najímaly soukromníkům, kteří měli na starost jejich vybírání. V případě mostu Františka Josefa I. nakonec k pronájmu vybírání mostného nedošlo, ale veřejně prezentované úvahy nám umožňují nahlédnout do ekonomiky provozu mostu. V průměru se ročně na mostě vybrala částka 28 000 zlatých, po odečtení nákladů zamířilo do městské kasy přibližně 25 tisíc. Tímto tempem by se most zaplatil během dvou dekád. Není ovšem třeba zdůrazňovat, že placení mostného bylo pravidelně terčem kritiky – pro dělníka byl i výdaj jednoho krejcaru za přechod z jednoho vltavského břehu na druhý vcelku zásadní.

U příležitosti uplynutí zmíněné tříleté záruky proběhla v květnu 1871 první větší kontrola mostu, která neshledala závažnější problémy, došlo pouze k dílčím opravám na dlažbě zhotovené z dřevěných špalíků. Ne náhodou byla zvláštní pozornost věnována stavu nosných řetězů, jejich spojů a ukotvení. V té samé době se totiž začaly projevovat problémy druhého pražského visutého „kolegy“ – mostu Císaře Františka (v místě dnešního mostu Legií). V roce 1870 byl vypracován znalecký posudek, který vedl k omezení maximální hmotnosti vozu na tomto mostě, nesměl zde být přepravován náklad těžší než 4000 kg.

V průběhu 70. let fungoval most Františka Josefa I. bez větších problémů, z relativně snadného spojení centra Prahy s Holešovicemi-Bubny profitovalo samozřejmě především rychle se rozvíjející předměstí. V tisku se pouze tu a tam objevila zpráva o sebevražedném pokusu (bohužel většinou úspěšném) skokem z mostu. Tragédie se ale koncem února 1873 odehrála i ve strážním domku u mostu. Kvůli špatně instalovaným plynovým kamnům se tu otrávil zdejší hlídač, obecní strážník Josef Šrámek spolu s neznámou ženou. Most, respektive jeho konstrukce a technický stav, přišel znovu na přetřes až v polovině 80. let 19. století. O co přesně šlo, se dozvíte v příštím čísle Hobuletu.

Most císaře Františka Josefa I. nebyl jediným svého druhu v Praze. Jeho starší „kolega“ měl kromě podobné konstrukce i podobné jméno – jmenoval se most císaře Františka I. Byl vybudován v letech 1839–1841. V roce 1901 byl nahrazen mostem kamenným, který dnes známe pod jménem most Legií