Za zrušené elektrárny nebude náhrada. Chceme opět dražší proud?

Debata o konci uhlí nebo jeho potřebnosti do roku x nebo y či z, která se zase v české kotlině vede, je pokračováním desítky let vysílané telenovely o boji zeleného dobra s kapitalistickou chamtivostí. Když už ho (rozuměj uhlí) tedy musíme mít alespoň pro systémové služby, tak ale jen od někoho. Ještě by nám ten druhý zbohatl víc než by se slušelo, a to se přeci nedělá. Alespoň tak vyznívají postřehy, názory či konstatování některých českých žurnalistů, opřené, jak jinak – o analýzy ekologických aktivistů pasovaných do rolí energetických expertů a samozřejmě části politiků.

Všechno odstartovalo sice čerstvé, ale léta opakované prohlášení jedné z uhelných „rodin“, konkrétně „Sevenových“, že jestli to takto půjde dál s emisními povolenkami, výroba elektřiny se kvůli této unijní, rádoby ekologické, sankci nevyplácí a zavřít jejich „krám“ bude nutné možná už příští rok na jaře. No co, řeklo by se, když vám to holt nevychází, co se dá dělat. Jenže ve hře není jen ziskovost privátní firmy a blaho uhlobaronstva, jak je na prvních místech skloňováno. Jde mj. o sociálně citlivé udržení 3000 pracovních míst, co nejdéle to jen půjde, ale taky stabilitu české energetické soustavy a ceny elektřiny pro spotřebitele i firmy.

Potíže s energetickým vykrytím notoricky známých meteorologických stavů, když vítr nefouká a slunce nesvítí, obojí při četbě pohádky o paroplynové elektrárnách, jak budou brzy, ale ne dříve než po roce 2030 někde stát, už si uvědomuje leckdo. Otázkou je, jestli to aspoň tuší i stát a tvůrci stále inovovaných energetických koncepcí již léta tvrdošíjně postavených na obnovitelných a proto i občasných zdrojích. Dále taky na jádru sice současném, ale i budoucím (snad funkčním za 15 a více let), o němž se tu ale, hlavně v politice, mluví už tak jako by hrnulo megawatthodiny do sítě zítra, stejně jako už zmíněné paroplynky.

My spotřebitelé si na odborníky nehrajeme, ani se za ně nevydáváme. Přiznáváme, ano jsme poučení laici. Stojíme ale taky nohama pevně na zemi oproštěni od ideologických úletů, jak okamžitý konec uhlí v Čechách či Evropě spasí planetu. To stěží v situaci, kdy nové uhelné elektrárny jako na běžícím pásu staví nejlidnatější země planety Čína či Indie, uhlí se nevzdávají ani USA, Japonsko či Austrálie. Bereme tak za své názory expertů skutečně energetických.

Třeba Michal Macenauer z EGU Brno nedávno ve svém komentáři pro HN/hn.cz napsal: „Přinejmenším v letech 2025 až 2030 nebude v Česku za celek všech hnědouhelných zdrojů adekvátní náhrada. Elektřina přitom není komodita, kterou můžeme dovézt ze zahraničí v libovolném množství. Přinejmenším tomu brání kapacita přeshraničních vedení. Pokud by se odstavila část hnědouhelné výroby, trh by se ustálil v novém stavu, velmi pravděpodobně s vyššími cenami.“ A dále: „Rychlé odstavování hnědouhelných zdrojů by přineslo problémy také pro zajištění spolehlivosti soustavy, protože by snížilo dostupnost záložních a regulačních výkonů, což by v konečném důsledku vedlo k růstu ceny elektřiny pro konečné zákazníky.“ Asi netřeba znovu zopakovat potřetí, kam půjde cena.

Prakticky stejně mluvil na zpravy.seznam.cz byznysmen Petr Paukner, podle něhož může nastat s rychlým útlumem jakéhokoli uhelného energetického zdroje v ČR problém se zajištěním systémových služeb. Tedy s dodávkami elektřiny, s jejíž pomocí státní ČEPS vyrovnává výkyvy v již zmiňovaných etapách roku (hlavně v zimě) v přenosové soustavě. „Uhelné zdroje budou postupně nahrazeny obnovitelnými nebo plynovými zdroji. Ale to neznamená, že si můžeme říct, že nám je to jedno, a myslet si naivně, že když energie stačit nebude, dovezeme si ji ze zahraničí. To je hloupost,“ uvedl Paukner. Máme se připravovat na oznámení – vypněte prosím svoje elektrické spotřebiče (ani nenabíjejte elektromobily-??) od 19 do 22 hodin?

Mediální soudy o tom, jak jdou první uhelné elektrárny ke dnu a naštěstí je to jedno, jsou tak přinejmenším unáhlené. A pokud si nejen v ČR hrajeme s pojmy obnovení ekonomického růstu a voláme po udržení sociálního smíru, pro něž jsou základními předpoklady právě přijatelné ceny energie, neměli bychom bez spolehlivé náhrady zavírat žádnou dosud funkční elektrárnu. Jedno na co funguje a komu patří. Ať se to někomu na ministerstvech i mimo ně líbí nebo ne. Zvítězit by měl zdravý rozum.

Zdroj: Hospodářské noviny, Seznam Zprávy, Bloomberg, Reuters

Související témata