OECD publikovala odbornou studii s názvem “Household Debt in OECD Countries: Stylized Facts and Policy Issues” (Economics Department Working Papers No. 1277)

Úroveň hrubého zadlužení domácností se v rámci OECD pohybuje v rozmezí od méně než 60 % čistého disponibilního důchodu (pro některé státy střední a východní Evropy) až k 290 % v Nizozemsku a 320 % v Dánsku.

Figure 1. Gross household debt in OECD countries

Per cent of net disposable income, 2013 or latest year available

Mezi hlavní faktory ovlivňující úroveň zadlužení domácností patří míra vyspělosti finančního systému, cenová úroveň nemovitostí, demografický vývoj, charakter penzijního a sociálního systému či postoj k úsporám a úvěrům. Široká paleta těchto faktorů má za následek značné rozdíly v úrovni zadluženosti domácností mezi jednotlivými státy. V případě USA a VB můžeme pozorovat probíhající proces oddlužování, u severských zemí, vyjma Dánska, naopak dochází k pozvolnému zvyšování zadlužení. Postupný proces oddlužování byl nastartován rovněž na periferii eurozóny, jeho dynamika je zde omezena výrazným snížením disponibilních příjmů domácností. V případě zemí střední a východní Evropy pak dochází k postupnému nárůstu zadlužení, které však stoupá z velmi nízkého základu.

Figure 2. Recent gross household debt developments in selected countries

Per cent of net disposable income (different scales)

Přes historicky vysokou úroveň zadluženosti domácností v zemích OECD zůstávají náklady na dluhová službu přiměřené, přispívají k tomu především stávající nízké úrokové sazby. Očekávaná normalizace sazeb představuje problém především pro hypoteční úvěry s flexibilními úrokovými sazbami. Agregovaná čísla pak zároveň mohou maskovat vysoké náklady na dluhovou službu pro určité skupiny domácností, které mohou být obzvlášť zranitelné v souvislosti s šoky v podobě růstu úrokových sazeb či snížení disponibilní příjmu.

Figure 3. Household debt service payments

Interest and principal, per cent of disposable income

Zadlužení domácností je kryto několikanásobnou hodnotou aktiv, agregátní údaje však nevypovídá nic o distribuci dluhu a aktiv mezi domácnostmi.

Figure 4. Households assets and liabilities in the major seven OECD countries

Per cent of net disposable income, 2001-2014 (or latest)

Vysoce zadlužené domácnosti disponují relativně vysokými důchody a bohatstvím, nízkopříjmové domácnosti mají vyšší zadlužení v poměru k důchodům, navíc bez dostatečné likvidní rezervy, což je činí zranitelnější v případě nepříznivého příjmového šoku (např. ztráty zaměstnání).

Figure 5. Distribution of mortgage debt in the euro area, 2010

V souvislosti s prudkým nárůstem nesplácených hypotečních úvěrů po nástupu světové finanční krize můžeme rozlišit dvě skupiny zemí. První zahrnuje státy, kde lze bankroty připsat především nadměrnému riziku při poskytování hypotečních úvěrů. Příkladem jsou americká hypoteční krize, nebo státy jako Island a Maďarsko, kde byly hypoteční úvěry navázané na zahraniční měny. Zemí v této kategorie je relativně málo. Druhá skupina je tvořena státy, kde platební neschopnost vycházela převážně ze snižujícího se důchodu domácností a zvyšující se nezaměstnanosti v období krize (např. Španělsko a Irsko). Zatímco v první skupině zemí došlo k selhání finanční regulace a dohledu, tedy mikro-obezřetnostních opatřeních, v druhém případě je zapotřebí implementovat makro-obezřetnostní opatření, cílící rovněž na systémová rizika.

Determinanty zadlužení domácností

Obecně můžeme pozorovat silnou korelaci mezi změnami v cenách nemovitostí a zadlužení domácností. Vztah je to oboustranný, na jedné straně vyšší ceny nemovitostí budou tlačit domácnosti k vyššímu zadlužení, na druhou stranu uvolněné podmínky při poskytování úvěrů umožňují domácnostem nakupovat dražší nemovitosti, což při neelastické nabídce tlačí v krátkém období ceny nahoru. Klíčovými determinanty poptávky po bydlení je příjem domácností, úrokové sazby, dostupnost úvěrů a demografický vývoj. Nabídka je pak determinována fyzickými a regulatorními omezeními. Výsledný dopad zvýšené poptávky po nemovitostech závisí v ekonomice na elasticitě nabídky.

Je důležité mít na vědomí, že úroveň agregovaného zadlužení sama o sobě není vhodným indikátorem rizika, neboť nepřináší informace o schopnosti domácností splácet dluhy. Ta je určená distribucí dluhu, výší příjmů a rozvrstvením bohatství mezi domácnostmi. Optimální úroveň zadlužení se tak bude lišit mezi nejen mezi jednotlivými zeměmi, ale i v čase.

Zadlužení domácností a finanční a makroekonomická stabilita

Nadměrná úroveň zadlužení domácností může vyvolávat rizika pro finanční stabilitu a pro celkový makroekonomický vývoj. Důležitým aspektem při hodnocení finanční stability je rovněž struktura financování hypotečních úvěrů (např. – hypoteční úvěry mají obecně dlouhou dobu splatnosti, jsou však financovány krátkodobými a nestabilními zdroji). Tradičně využívaly banky k financování depozita, v Dánsku či Německu to jsou kryté dluhopisy, v případě USA využívají banky hypoteční zástavní listy (MBS). Proces sekuritizace může sám o sobě představovat efektivní nástroj pro financování hypotečních úvěrů, ovšem pouze v podmínkách solidních a transparentních produktů a schopnosti ohodnocení rizika. Obecněji sektor nemovitostí ovlivňuje hospodářský a finanční vývoj prostřednictvím několika kanálů, kterými jsou např. investice do bydlení, zaměstnanost či spotřeba.

Nástroje regulace zadluženosti domácností

Obecně můžeme identifikovat tři kategorie nástrojů, jenž mohou být použity jako prevence či „tlumič“ nadměrného nárůstu zadluženosti domácností. Jedná se o nástroje mikro-obezřetnostní, makro-obezřetnostní a měnovou politiku. Mikro-obezřetnostní nástroje zahrnují především regulaci a dohled s cílem efektivního rizikového managementu a ochrany spotřebitele. Jedním z konkrétních mikro-obezřetnostních opatření je limit poměru výše úvěru k hodnotě nemovitosti (Loan-to-value, LTV). Nedostatky tohoto nástroje souvisejí s možností jeho obcházení, např. prostřednictvím spotřebitelských úvěrů.

Dohled by se měl především zaměřit na specifické charakteristiky hypotečních produktů, jako jsou úvěry s odloženou platbou či hypoteční úvěry v zahraničních měnách. Obecně v těchto případech platí, že riziko vyplývá spíše z nesouladu mezi specifickým produktem a domácností, jež pro daný produkt nemá odpovídající finanční kapacity nebo schopnost unést riziko, než ze samotného produktu produktem.

V případě možného systémového rizika je zapotřebí doplnit mikro-obezřetnostní opatření nástroji makro-obezřetnostními (třebaže je hranice mezi těmito nástroji občas ne zcela zřejmá), které berou v potaz širší makroekonomický rámec. V zemích OECD panuje koncensus ohledně jejich postupné implementace. Tento koncensus vychází z názoru, že jednotlivé finanční instituce nejsou schopny ohodnotit dopad svých aktivit na finanční systém jako celek. Nejčastěji využívaným nástrojem je podobně jako v případě mikro-obezřetnostní opatření limit na LTV, jenž je však ve smyslu „makro“ opatření chápan spíše jako dynamický rámec zaměřující se na vývoj rizika. Příkladem takového využití může být Jižní Korea, kde se limit na LTV liší dle geografické oblasti, hodnoty nemovitosti, charakteristik úvěru či dlužníka. Samotná implementace makro-obezřetnostních opatření však nadále představuje výzvu, ať už s ohledem na interakci s mikro-obezřetnostními opatřeními, měnovou politikou, schopností včasně identifikovat finanční nerovnováhy či s ohledem na náklady (vedlejší efekty) s těmito opatřeními spojenými.

Měnová politika pak představuje velmi hrubý nástroj omezení přílišné akumulace zadluženosti domácností především proto, že tento cíl může být v konfliktu s dalšími cíli měnové politiky jako jsou cenová stabilita nebo hospodářský výkon, což platí zvláště v současné situaci nízkých úrokových sazeb. Zásadní problém pro tento nástroj představuje geografická asymetričnost vzniku hypotečních bublin, jak je možné pozorovat na příkladu eurozóny. Z těchto důvodu tedy představuje měnová politika spíše problematický nástroj omezování zadluženosti domácností.