Digitální euro jako lakmusový papírek zájmu o společnou měnu?

• Článek vyšel také v Hospodářských novinách (externí odkaz)

Česká debata o euru je plná mýtů a argumentů pro a proti, kterými se nedávno povedeně probral (externí odkaz) Pavel Kohout. Zarytí odpůrci společné měny, kteří upozorňují výhradně na problémy eurozóny, si v posledních měsících mohou podat ruce s tzv. „eurohujery“. Ti naopak tvrdí, že by přijetí eura vyřešilo všechny problémy světa včetně české inflace. Ignorují přitom, že podobně vysoká je i v některých zemích, které eurem platí. Střední, umírněný proud bohužel v politické ani ekonomické komunitě nedostává prostor, protože zjevně jen extrémy prodávají.

Ať už si politici o euru myslí cokoliv, je nesporné, že česká ekonomika pokračuje ve spontánní euroizaci tam, kde se to lidem a firmám vyplatí. Reality se prodávají a pronajímají za eura, diskutuje se o možnosti vedení účetnictví a placení daní v eurech. České banky poskytly podnikům od začátku roku skoro stejně nových úvěrů v eurech (93 mld. korun) jako v korunách (100 mld. korun). Do bilance výhod a nevýhod eura už relativně brzy, do roku 2028, velmi pravděpodobně přibyde těžká váha, kterou by mohli ocenit hlavně spotřebitelé: digitální euro.

Hlavním cílem Evropské centrální banky a Evropské komise není nahradit digitálním eurem hotovost, ale doplnit ji o její elektronickou obdobu v podobě digitálních peněz vydávaných přímo centrální bankou. Ty by měly mít několik funkcí. Z pohledu uživatelů by měly zlepšit a zefektivnit platební styk, zejména přeshraniční, a vytvořit platformu podporující inovace. Centrální banky zodpovědné za peněžní oběh a platební styk si zase od digitálního eura slibují posílení konkurence a efektivnosti plateb (čti: omezení vlivu amerických karetních společností) a udržení měnové suverenity v konkurenci nových forem digitálních peněz – ať už soukromých stablecoinů, nebo třeba někdy v budoucnu digitálního dolaru.

Všechno je to ale zatím z kategorie „možná“, ostatně digitální peníze centrálních bank (zkráceně CBDC) se zatím nikde jednoznačného úspěchu nedočkaly. Zatím se v úvodních diskusích na evropské úrovni řeší spíše sice technické, ale o to důležitější otázky. Například role digitálního eura jako zákonného platidla, tedy vlastně rozsah povinnosti jej v zemích eurozóny přijímat jako formu platby, případně výjimky z ní. Velkým tématem nejen pro Českou republiku je možnost zapojení států mimo eurozónu. To by se mělo uskutečnit na základě smlouvy mezi ECB a danou národní centrální bankou, v našem případě ČNB. Obsah smlouvy je pochopitelně zatím nejasný, stejně jako otázka, zda bude smlouva pro všechny zájemce stejná, nebo dojde na národní vyjednávání.

Do distribuce digitálního eura bude zapojený bankovní sektor, což je dobře, protože ten plní v moderním světě nezastupitelnou roli. Současně půjde o platformu přístupnou všem. To při dobrém designu může prohloubit spolupráci centrálních bank a trhu a povzbudit inovace v platbách. Příkladem hodným následování by mohla být indická platforma okamžitých plateb Unified Payments Interface (UPI), která nyní umožňuje okamžitou bezhotovostní platbu prakticky v každém pouličním stánku, ačkoliv byla spuštěna teprve před sedmi lety. I přesto bude potřeba domyslet pobídky pro obchodníky i běžné uživatele, protože jinak projekt nemusí přitáhnout kritickou masu uživatelů. Malou míru využívání například řešili po prvních dvou letech testovacího provozu digitálního jüanu v Číně.

Digitální euro si totiž můžeme nejlépe představit jako aplikaci v chytrém telefonu, která doplní portfolio platebních karet a jiných způsobů bezhotovostního placení. Z toho také plyne, že z pohledu spotřebitele digitální euro tak trochu řeší neexistující problém. Všichni používáme karty, Apple Pay, Garmin Pay či Google Pay a nikdo vlastně nevolá po nutnosti mít v mobilu další účet s bezrizikovými penězi centrální banky. A to navíc pouze do navrhované výše 3000 eur na jednoho uživatele. Nízké a předem zastropované poplatky, které mají nákladově porážet karetní společnosti, budou sice motivační pro obchodníky, ale „okotí“ se jen při vysokých objemech transakcí. To může být pro banky a další poskytovatele plateb zapojené do této platformy vážný problém.

Zmenšující se rozdíl mezi úrokovými sazbami u nás a v eurozóně v důsledku utahování měnové politiky ECB již brzy ukáže, jak vážně to česká ekonomika s eurem myslí. Pokud se projekt digitálního eura spustí dle plánu, mohl by se vlastně stát každodenním plebiscitem o přijetí eura. Když už by voliči digitální euro využívali k placení, měli by jistě větší zájem o nasměrování České republiky směrem k euro klubu. Navíc by to vedlo k euroizaci i dalších segmentů ekonomiky, takže by politici stále složitěji hledali argumenty, proč nevstupovat.

Naopak případný neúspěch digitálního eura by byl PR pohromou. Je proto důležité projekt důkladně připravit, včetně detailů technického řešení a parametrů, které zatím nejsou známé. Teprve potom bude možné vyhodnotit, jakou má šanci. Času zatáhnout za záchrannou brzdu a celý projekt zastavit je zatím dost. Nejhorší, co by se mohlo stát, je, že bychom s velkou slávou uvedli digitální euro do života, a za pár let museli slovy klasika uznat, že to sice chodí výborně, ale neseje to.