Deontologie je utilitarismus… a naopak? Můj složitý vztah k etice

Dlouho jsem nebyl schopen se mezi ani jeden z těchto směrů zařadit… A dnes mě napadl důvod proč. Deontologie totiž typicky staví na takových pravidlech, která dotyčný považuje za důležitá. Je toho názoru, že svět, který by se těmito pravidly řídil, by byl tím nejlepším možným. To ovšem implicitně znamená i to, že je toho názoru, že z dlouhodobého hlediska by se jemu a nejspíš i ostatním lidem v takovém světě žilo nejlépe. Deontologie se tedy může jevit pouze jako dlouhodobý utilitarismus. Na druhou stranu, podíváme-li se na myšlenky, které přináší utilitarismus, lze dojít k tomu, že samy o sobě jsou jistým deontologickým principem, specificky: Nehleď na prostředky, prostě jednej tak, aby to lidem přineslo co nejvíce blaha. Z toho tedy plyne, že deontologie může být pouze dlouhodobým utilitarismem, zatímco utilitarismus je vlastně jen trochu zobecněnější konkrétní podobou deontologie. Tento poznatek mi vyrazil dech: Co když se zmíněné dva myšlenkové tábory ve skutečnosti celou dobu baví o tomtéž? Odhlédnu-li však od ostatních lidí, věřím tomu, že osobně do velké míry zastávám oba tyto filozofické směry, aniž by to mezi sebou bylo výrazně v rozporu: Utilitaristou jsem, protože věřím, že anarchokapitalismus je jedním ze způsobů, jak přinést společnosti více prosperity, a tím i spokojenosti (a považuji to za podstatné kritérium), a deontologem jsem, protože chci žít ve světě, ve kterém lidé mají svobodu výběru a ostatní respektují jejich vlastnická práva.

Na základě toho za důležitý závěr považuji, že není zdaleka tak důležité, zda jste utilitaristou, nebo deontologem, protože záleží hlavně na tom, že se systematicky snažíte přijít na způsob, jakým udělat naši společnost lepším místem pro život. Je mnohem podstatnější, aby pravidla, na kterých stavíte, vycházela alespoň z jednoho z těchto směrů do důsledků, tedy aby nebyla postavena na příliš krátkodobých nebo vědecky chybných modelech, selektivně nezvýhodňovala určité aktéry, a především nebyla emočně zabarvená ve prospěch arbitrárních společenských norem. Myslím si také, že oba z těchto dvou základních filozofických přístupů lze úplně stejně uchopit špatným způsobem, a napáchat skrze ně mnoho škody.

Většina ideologií, s nimiž jsem se za život setkal, se například výše zmíněných zásad nedržela. Socialismus ve svých úvahách většinou ignoruje problém ekonomické kalkulace nebo značnou subjektivitu utility, což vede k ekonomické stagnaci a často i k totalitě. Oproti tomu konzervatismus vychází z troufalého předpokladu, že tradice daného časoprostoru jsou zrovna ty správné, a v jejich jménu často obhajuje i intervence, které jsou v hlubokém nesouladu s blahem jednotlivce, což může vést k umělému uchovávání skoro jakéhokoli zvěrstva, které se zrovna v příslušném časoprostoru děje.

Právě libertariánství osobně vnímám jako zdařilou syntézu jasných a morálně silných deontologických pravidel a té asi nejméně spekulativní teorie o tom, jak naše společnost funguje, ale stále mající poměrně jasná utilitaristický východiska. To, že se mezi libertariány řadím, vnímám jako výsledek osobního vývoje, v jehož průběhu jsem víceméně narazil na oba z těchto úhlů pohledu. Vždycky jsem ve společnosti spíš vyčníval; řekl bych o sobě, že jsem byl outsider, možná podivín. Už v období adolescence jsem hluboko v sobě cítil, že společnost a prostředí, v nichž se pohybuji, mě tlačí do způsobu života, který mě nedělá šťastným. Tento pocit nepřeji nikomu: Cítím, že chci, aby každý měl možnost co nejlépe naplňovat svůj potenciál a že žádné trápení nutně nestojí za to, abychom dosáhli „ctnosti“; hodnotný je zejména život sám o sobě! Právě v tomto období jsem o sobě začal prohlašovat, že jsem utilitaristou. Také jsem se tehdy považoval za levicového liberála.

Na druhou stranu, už od svých náctin jsem se ztotožňoval s principy, které mi přišly správné, bez ohledu na to, jak zjevné mi důsledky příslušného jednání přišly. Už od svých 14 let jsem etickým vegetariánem (skoroveganem), protože nepovažuji za správné zneužívat a zabíjet jiné bytosti pro svoje pohodlí a chuťové buňky. Z hlediska klasického utilitarismu se veganství do důsledků dá obhájit hůře, ale deontologicky mohu s klidem říct: Nechci žít ve světě, v němž organismus zabíjí jiný organismus kvůli svým rozmarům, chci aktivně vystoupit proti této tendenci. Postupem času mě začala zajímat psychologie a začal jsem si mnohem víc uvědomovat, jak moc se mezi sebou lidé vzájemně liší. Začaly mě zajímat i podmínky, za nichž mohou vznikat respektující a autentické vztahy; pokud od druhých chci respekt, musím zároveň respektovat já je. Co když někdo rád kouří v restauraci, chce mít zbraně, bere drogy, využívá služeb prostituce nebo je byznysmen? Jakkoli jsem si o komukoli z těchto lidí myslel své (a moje názory se postupem času zmírnily nebo otočily), začalo mi právě na základě jistých intuitivních deontologických pravidel připadat vcelku arogantní podsouvat jim svoje vlastní měřítka prospěšnosti a škodlivosti.

Také jsem se setkal s anarchokapitalismem, který přichází s něčím velmi podobným, ale aplikuje to na mnohem širší společenskou rovinu. Nejde jen o to, respektovat lidi ve svém nejbližším okolí a na které náhodou narazím, jde také o to, nebrat možnost co nejspokojenějšího života lidem, o jejichž existenci nevím nic. Jak jim ovšem takový respekt poskytnout? Je třeba aktivně podporovat myšlenkový směr konstatující, že vnucovat jim cokoli je špatné, a to nejde v první řadě vymezit jinak než ekonomicky: Prostě jim nebudu působit újmu na jejich životě a osobním vlastnictví. Navíc pak třeba i oni na oplátku nebudou nic vnucovat mně a mým blízkým! V nedávné době jsem se mimo jiné stal zastáncem polyamorie jakožto filozofie a životního stylu: Necítím již potřebu svým partnerkám zasahovat do jejich života, pouze chci, aby byly šťastné; na oplátku od nich požaduji to samé. To, co mě s nimi spojuje především, je láska a péče, kterou si vzájemně dáváme. Tyto mé ideje sjednocuje to, že mě jednak činí spokojenějším sám se sebou, ale zároveň si myslím, že by svět byl lepším místem, kdyby byl trochu víc libertariánským, respektujícím, veganským a polyamorním.

Proč jsem se vůbec vypisoval ohledně svého osobního příběhu? Přijde mi to důležité. Za každým filozofickým i politickým názorem většinou stojí osobní příběh, soubor silných emočních prožitků, životních zkušeností, logických úvah a kulturních vlivů, které jedince dovedou k tomu či onomu postoji. O to méně mi dává smysl rozlišovat mezi deontologickým a utilitaristickým pohledem na svět; ať už se označíme jakkoli, nejspíš nás oba dva tyto filozofické přístupy (a možná i nějaké úplně jiné) dost zásadně ovlivnily a alespoň za určitých okolností budeme čerpat z obou. Můj vztah k etice je pro tyto důvody velmi složitý a etiku momentálně beru spíše jako filozofickou disciplínu, jež nám pomáhá rozkrývat naše složité vnitřní preference, než jako absolutní pravidla, která všem lidem za všech okolností dokážou vytvořit klíč, podle něhož lze jednat.