Vznik Impéria (15. díl)

Problém čtvrtý – jak připojit k revoluci současně zemědělce a dělníky

Toto je problém, pro který revoluční teorie doposud nenašly skutečné řešení a pravděpodobně ani žádné neexistuje. Bezprostřední ekonomické zájmy těchto dvou skupin stojí v protikladu. Pokud zvýšíte ceny zemědělských komodit, zvýšíte příjmy zemědělců, ale zdražíte dělníkům jejich potraviny. Můžete zvýšit mzdy továrních dělníků, ale pak zase musí zemědělci platit více za všechny stroje a výrobky, které kupují. Pokud zvýšíte ceny potravin a mzdy zároveň, všechno zůstane jako před tím. Pro získání si náklonnosti obou skupin, musíte slibovat zvýšit příjmy farmářů, aniž by to poškodilo dělníky a zvýšit mzdy dělníků aniž by to poškodilo farmáře. Jediným dosud nalezeným řešením je propagandistická mentální akrobacie. Revoluční strana si zde musí počínat jako zručný iluzionista.

V Rusku byl tento problém jedním z nejpalčivějších. Zemědělci si nejdříve mysleli, že se mezi ně rozdělí půda, se kterou budou hospodařit jako se svou vlastní. Když bolševický režim vydal své dekrety, šli si rozdělit pozemky velkostatků a pak je vláda nechala chvilku v klidu. Zastavit je by znamenalo poškodit revoluci. Pak vláda přišla a začala s nimi zacházet jako s nájemci, jejichž pozicí není produkovat potraviny pro sebe a pro zisk z prodeje, ale pro dobro kolektivu. Revoluce pak málem zemřela hlady. Tak se vláda znovu vrátila k dřívější politice, jen aby jí za čas znovu otočila a ve jménu industrializace nastolila plný kolektivismus.

Americký farmář byl silným individualistou s tradicí agresivní politické aktivity. Jeho stížnosti dlouhodobě byly na to, že úroveň cen na trhu zemědělských výrobků, kam má přístup celosvětová konkurence, je příliš nízká v relaci k cenám na trhu průmyslových produktů, kde působí celní tarifní ochranářství. V krizi byly tyto stížnosti vyostřeny celosvětovou depresí cen v zemědělství spojené s prudkým navýšením tarifů na průmyslové produkty. Zkrátka řečeno, vše, co farmář prodával, bylo příliš levné a vše, co kupoval, bylo příliš drahé. Na co si skutečně stěžoval, ačkoliv to ne vždy vyjadřoval takovým způsobem, byly ekonomické výhody průmyslového dělníka.

New Deal měl v úmyslu redistribuovat národní příjmy v souladu se svými ideály sociální a hospodářské spravedlnosti. Tento záměr jasně vyslovil a poté, co získal kontrolu nad penězi, bankami a úvěrem si mohl s rozdělováním národního příjmu hrát podle libosti. Problém byl, že kdyby podpořil zemědělce na úkor podílu pro dělníky, tak by ztratil podporu dělníků. A kdyby použil svoji moc a zdvihl všechny ceny stejně, podle tezí reflace, tak by ekonomická nespravedlnost vůči zemědělcům byla zachována.

Jeho odpovědí bylo zavedení subvencí. Pokud cena zemědělských produktů nestačila na to, aby farmáři dostávali tolik, kolik měli před celosvětovou depresí, rozdíl jim měl být uhrazen subvencemi z veřejné pokladny. Farmáři se ze své strany zavázali omezit produkci podle vládních pokynů. Vláda jim teď bude říkat čeho a kolik mají pěstovat. Trestem za nepodrobení se bylo odstřihnutí od proudu tučných šeků vypisovaných ministerstvem financí. Procedura byla údajně demokratická. Federální agenti provedli průzkum mínění v jednotlivých okresech a většina byla pro. Vábení subvencí bylo neodolatelné. Větší příjem za méně práce a žádná odpovědnost, když člověk bude sít a sklízet tak, jak vláda řekne. Přesto zde bylo přinucení menšiny, která byla proti.

Celkový objem subvencí byl velmi vysoký, okolo osmi set milionů dolarů ročně. Mimo těchto přímých subvencí dala vláda farmářům i přístup k půjčkám za velmi nízký úrok, které mohli použít k refinancování svých hypoték.

Celkový příjem farmářů vzrostl. To lze usoudit i ze statistik. Jinou otázkou je, jestli vzrostl jejich podíl na národním důchodu. Jako celku pravděpodobně nikoliv. Protože cokoliv, co udělal New Deal pro farmáře musel vyvážit tím, co dělá pro dělníky, což zvyšovalo náklady na nástroje, které farmáři kupovali. Zde byly opět kouzelnické triky.

Pro dělníky vytvořil New Deal řadu zákonů, které měli dát odborům výhodu při vyjednávání se zaměstnavateli. Jak byly tyto zákony napsány a vynucovány, tak v zásadě způsobily tři věci. Daly odborům právní monopol nad nabídkou práce. Členství v odborech se stalo de facto povinné. A odbory nyní mohly praktikovat zastrašování, násilí a nucení s naprostou imunitou, pokud se tyto praktiky týkaly čehokoliv, co i jen vzdáleně bylo možno nazvat pracovně-právním sporem. Základní ideou zde bylo, stejně jako u minimální mzdy a omezení pracovní doby s povinnými příplatky za přesčasy, že posílené odbory si vynutí takové zvýšení podílu na národním příjmu, aby to kompenzovalo nové výhody pro farmáře. A do toho se odbory okamžitě pustily.

V téže době zde byla nepřímá subvence odborům mnohem většího objemu, než byly přímé subvence placené farmářům. Federální výdaje na pomoc nezaměstnaným, které dosáhly v průměru dvou miliard dolarů ročně, musí být brány jako nepřímá subvence odborům. Jejich efektem bylo udržet osm až deset milionů lidí mimo trh práce, kde by jejich konkurence zasáhla do struktury mezd. Tak byl chráněn monopol odborářů na straně nabídky práce.

Jak subvence placené farmářům tak subvence dělníkům pocházely ze státní pokladny. Protože tyto peníze si musela vláda vypůjčovat a zvyšovaly veřejný dluh, tak lze těžko tvrdit, že by toto řešení bylo dokonalé nebo trvalé. Ale z hlediska revolučních technik plnilo svůj účel velmi dobře. Co tímto účelem bylo? Vytvořit u farmářů a odborářů závislost na vládě a z vlády vytvořit velkého rozdělovatele národních příjmů. A tak farmáři, kteří přijali vládní dotace a odboráři, kteří přijali vládní podporu, přišli o svoji svobodu.

Překlad od Vladimíra Krupy. Na další díl se můžete těšit již za týden.