Nerosteme díky našim úspěchům, ale díky prohrám

Pokud jste o mě někdy slyšeli, nejspíš jste získali dojem, že jsem úspěšný spisovatel, který si žije svůj sen. Sem tam se dozvím, že jsem toho v žádném případě nemohl dosáhnout poctivě nebo mi vydávání knih platí nějaký milionář. Je to vlastně má chyba. Všude se prezentuju jako autor, kterého vydavatelství odmítla, tak si „jen tak“ prodal 50 tisíc knih a uspěl i v zahraničí. Můj příběh zní neuvěřitelně, obzvlášť když pominete jeho pozadí.

Vydání Volby stálo pět set tisíc korun, překlad do angličtiny další milion. Revoluce byla ještě dvakrát dražší, protože jsem chtěl vytvořit po všech směrech dokonalé dílo. Dohromady jsem do svých knih investoval přes pět milionů korun. Kde jsem na to vzal? Půjčoval jsem si. Jakmile peníze došly, půjčil jsem si znovu. Když mi banka nechtěla dát další úvěr, vzal jsem si hypotéku. Nešlo jen o peníze. Většinou pracuji 12 hodin denně, když hoří termín, tak i 16. Na dovolené jsem byl dvakrát v životě, a i tam jsem pracoval. Než Volba uspěla, trvalo to pět let. Celou tu dobu jsem samozřejmě chodil do normální práce, abych se uživil a měl z čeho splácet půjčky. Místo volna jsem psal další knihy a často zanedbával svou rodinu a přátele.

Nevěděl jsem nic o vydávání ani marketingu. Všechno jsem se musel učit pomocí svých chyb. Neznám člověka, který by jich v podnikání udělal tolik jako já. Hlavní důvod, proč jsem ještě nezkrachoval, je, že pokud v něco věřím, nevzdávám se. To je skvělá vlastnost, ale na druhou stranu dost zrádná. Dlouhou dobu jsem si odmítal připustit, že vydání Revoluce nebude tak jednoduché a projdu si během něj očistcem podobně jako při samotném psaní. Dnes už vím, že člověk musí být trochu masochista, aby psal o politice – obzvlášť v dnešní době, kdy spousta lidí hledá terč, na kterém si vybít zlost. Přesto, nebo právě proto, že cílem knihy je konečně zlomit začarovaný kruh, v němž jsme se ocitli, bojuji od začátku s obrovskou nedůvěrou.

Na přípravě kampaně jsem strávil stovky hodin práce. Na obrázku vidíte myšlenkovou mapu, která vznikla za základě odpovědí téměř 1000 lidí. Dával jsem ji dohromady měsíc, přičemž tohle je jen malá část z toho, co všechno bylo třeba kolem vydání vytvořit, obstarat a zařídit. Přestože jsem do toho dal všechno, Revoluce se v předprodeji i po vydání téměř neprodávala. Konzultovali jsme nastavení FB kampaní s odborníky, třikrát jsme předělávali kompletně celý web, takže mě moji programátoři považovali za blázna a přirovnávali ke gamblerovi házejícímu peníze do automatu se slepou vírou, že konečně něco vypadne.

Revoluci doprovází soundtrack živého orchestru

Posledního půl roku jsem tak strávil v permanentní hrozbě bankrotu, která dosud nepominula. Firmy chtějí své peníze, což je zcela pochopitelné. Vždy jsem se považoval za člověka, který drží své slovo, takže jsem na sebe byl dlouho dobu naštvaný. Taky jsem záviděl těm, kteří dosáhli úspěchu, aniž by se museli jakkoliv snažit. Až později mi došlo, že vůbec netuším, co všechno tomu museli obětovat, a že bych si o nich měl více zjistit. Neohrozil jsem jen lidi, kterým jsem dlužil, ale i svou rodinu a hodnoty, které se snažím skrze své knihy předat. Nemusel jsem vydání jedné knihy pojmout tak megalomansky a mohl pak v klidu psát další příběhy, aniž bych riskoval.

Výhodou podobných krizí je, že poznáte opravdové přátele a spolupracovníky, kteří s vámi nejsou jen kvůli peněz. Přestože dělám vše, abych bankrot odvrátil, bez lidí, kteří mi poskytli cenné rady nebo jen stáli při mně, bych to nezvládl. Soucítím se všemi, kterým se nedařilo natolik, až v ně ostatní přestali věřit. Kdo nikdy nezažil podobné selhání, nepochopí každodenní boj samého se sebou i předsudky okolí. Někteří lidé totiž čekají, až spadnete, aby si do vás mohli kopnout. Smějí se vám za zády a plácají se po ramenou: „Já říkal, že takhle dopadne!“ Opravdoví hrdinové, že?

Nebudu lhát a tvrdit, že jsem se nechtěl vzdát. Chtěl. Víckrát než kdy jindy. Když se nedařilo, snažil jsem se dívat, co můžu zlepšit a znovu se do toho pustil. Znovu a znovu. Týden po týdnu, měsíc po měsíci. Pohyboval jsem se na stále tenčím ledě, protože mi postupně docházely nápady, jak z toho ven. A samozřejmě peníze i trpělivost všech okolo, takže myšlenka, že moje kniha za nic nestojí, nabývala stále reálnějších rozměrů. Nakonec jsem si vždy řekl, že i kdyby to byla poslední věc, kterou udělám, dostanu Revoluci mezi lidi. Největší výhodou posledního půl roku tak je, že jsem si připomněl, jaký v jádru jsem. Jsem snílek a bojovník a nestydím se za to. Ostatní mohou říkat, co chtějí (teď mi v hlavě zní song Báry Polákové „Každej ví líp než ty…“). Zajímavé je, že čím méně vás daný člověk zná, tím silnější má pocit, že přesně ví, jací jste. Taky jsem se naučil lépe plánovat investice, více si vážit toho, co mám, a dalších tisíc věcí. Kdyby se dařilo, nenaučil bych se ani z poloviny tolik.

Vypadá to, že můj příběh bude nakonec mít šťastný konec. Před měsícem se začala Revoluce konečně prodávat. Většina recenzí je kladných, takže vše nasvědčuje tomu, že se potká ještě s mnoha báječnými čtenáři. Zprvu jsem tomu nemohl uvěřit, ale nakonec mě má intuice nezklamala. Samozřejmě mě čeká ještě mnoho těžkých rozhodnutí a minimálně další rok tvrdé práce, než splatím ty nejhorší závazky. Nevybral jsem si jednoduchou cestu, na druhou stranu žiju život, který mě naplňuje. Nic z toho by nebylo možné bez vás všech, kteří mé knihy čtete a předáváte jejich poselství dále. Děkuji vám z celého srdce a přeji vám v životě co nejvíce radosti.

Související témata