Nejhorší důvod pro NEpřijetí eura

Minulý týden jsem zde hovořil o možná nejhorším důvodu pro náš vstup do eurozóny a přijetí eura. Pokud celou úvahu dotáhneme do konce, stojíme před otázkou, proč vlastně některé země tlačí na další evropskou integraci „přes euro“? 

Poměrně často můžeme slyšet, že Evropa má za sebou staletí válek a násilných konfliktů. A právě proto ta všemožná snaha o nastolení co největší evropské jednoty. Jde evidentně o téma plně neuchopitelné omezeným rozsahem mého příspěvku. Přesto se mi zdá evidentní jedna prostá věc: Zaslepená snaha o sbližování se se sousedy, se kterými byla v historii řada sporů, může nakonec vést k ještě větším problémům a konfliktům, než sbližování se rozumné a pomalé. Konec konců, nezdá se mi, že euro by nějak upevnilo přátelství mezi Německem na straně jedné a zeměmi jako Řecko na straně druhé.

Druhou rovinou motivace k evropské integraci jsou už trochu lépe uchopitelné ekonomické výhody. Jako na zavolanou přišel francouzský Natixis v jedné ze svých poledních analýz s několika grafy, které nám poskytnou zajímavý vhled do této věci.  Jeho ekonomové nejdříve pohledem na vývoj exportů jednotlivých zemí do zbytku EU (a jeho srovnání s váhou HDP EU na globálním produktu) dokumentují, že efekt společného trhu je hodně znatelný. Platí to i v případě ekonomik našeho regionu, na které se zaměřuje následující obrázek:



Společný trh tedy při všech výtkách vůči přehnané regulaci, byrokracii a některých nefér praktikám pravděpodobně funguje. To ale stále neznamená, že je dobré přesouvat se k unii měnové. U eurozóny bychom měli navíc teoreticky pozorovat tři pozitivní efekty: Za prvé, produktovou specializaci jednotlivých zemí, kterou umožňuje eliminace kurzového rizika. Za druhé, další ulehčení pohybu zboží a služeb v unii (viz výše). Za třetí, optimální alokaci úspor a investic v celé unii. Ohledně oné specializace je vypovídající následující obrázek, který ukazuje vývoj produkčních kapacit výrobního sektoru jednotlivých zemí eurozóny. Jasně vidíme narůstající rozdělení na jádro a periferii: 



Namísto specializace je ale spíše namístě hovořit o tom, že část unie degradovala, zatímco druhá prosperovala. Což úzce souvisí se třetím výše zmíněným bodem – pohybem úspor a kapitálu. Tato degradace byla totiž do značné míry prohloubena právě tímto dalším „pozitivem“, které měnová unie přináší. Tedy pohybem úspor, které po odstranění kurzových a dalších monetárních rizik tekly na periferii, ovšem povětšinou ne do produktivních investic. Výsledkem tohoto procesu, k němuž mimochodem rovným dílem přispívaly jak periferie, tak jádro (!), je to, že nyní jsme v druhém extrému: Tok úspor a kapitálu se v rámci eurozóny v podstatě zablokoval. 

To vše je v podstatě jen detailnějším vyprávěním o již několikrát zmiňovaném faktu – eurozóna není optimální měnovou oblastí. Mě osobně pak různá navrhovaná řešení moc nepovzbuzují v názoru, že se na tom něco změní. Naše rozhodnutí o (ne)vstupu do eurozóny by pak mělo být založeno na cost/benefit analýze obou možností. Řada přínosů a nákladů je ale těžko vyčíslitelná a nakonec pravděpodobně půjde o rozhodnutí čistě politické, ne ekonomické. 

Minulý týden jsem zde uváděl svého kandidáta na nejhorší důvod pro přijetí eura (v podstatě právě jedno z čistě politických rozhodnutí). Jelikož situace není černobílá a na obou stranách lze najít podivné argumenty, rád bych krátce zmínil možný nejhorší důvod proti přijímání eura. Pro mě by šlo o jakékoliv spojování koruny s tématy jako je národní cítění, identita a podobně. Pokud by bylo euro ekonomicky výhodné (tj., eurozóna byla funkční monetární unií), bylo by v našem zájmu euro přijmout a koruny se vzdát.