Ranní glosa: Co stojí za překvapivě silným růstem eurozóny?

Na začátku roku ekonomové evropské ekonomice moc nevěřili. Průměrné odhady na letošní růst v eurozóně se pohybovaly “pouze” v okolí 1,3 %. Překvapení se zdá být ohromné - dnešní odhady včetně našeho nakonec přesahují 2 %. A přepisovat vzhůru své prognózy bude nakonec i nejoptimističtější hráč na trhu ECB - ta v prosinci 2016 očekávala tehdy “těžko” uvěřitelný růst o 1,7 %. Jak se vyvíjí nálada v bankovní radě ve světle posledních silných čísel tento týden, ukáže zápis z posledního setkání ECB (tento čtvrtek).

Pozornost se soustředí zejména na to, jak budou centrální bankéři hodnotit vztah silného růstu a relativně slabé inflace. Doposud to byl vždy důvod k opatrnosti. Základní vysvětlení zní, že v ekonomice po vleklé krizi (s koncem v roce 2013) zůstává stále značné množství nevyužitých výrobních kapacit a vyjednávací pozice zaměstnanců je i z tohoto důvodu stále slabá. Existuje ale i alternativní vysvětlení. Silný růst odráží strukturální reformy v bankovním sektoru a na trhu práce, které jednoduše uvolňují cestu k vyššímu růstu i při vyšší míře nezaměstnanosti a nižší domácí poptávce. Jinými slovy, v řadě zemí mohly strukturální reformy jednoduše zvýšit hospodářský potenciál, a proto vidíme rychlejší růst v kombinaci s nízkými inflačními tlaky. To zdaleka neplatí v případě všech zemí v eurozóně. Jistou logiku ale toto vysvětlení dává v případě rychle rostoucího Irska nebo Španělska. Tomu v roce 2013 věštil MMF návrat růstu nad 1 % až v roce 2018. Realita je i díky reformám bank a trhu práce o poznání světlejší. Pokud ECB zvýší odhady potenciálu některých ekonomik, nemusí se sice také nijak moc obávat inflace, ale může být ve finále daleko méně “opatrná” při normalizaci měnové politiky. V takovém případě by dnešní růst stál na daleko pevnějších nohou.