Judikatura

Pro účely zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii se judikaturou rozumí rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství, Soudu prvního stupně a Soudu pro veřejnou službu Evropské unie. Pojem je definován v Metodických pokynech pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii, schválených usnesením vlády ze dne 12. října 2005 č. 1304 a změněné usnesením vlády ze dne 26. října 2009 č. 1344.
Judikaturou se obecně rozumí individuální akty aplikace práva (nálezy, rozsudky, usnesení) jako důsledek rozhodovací činnosti soudů. Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy). V našem právním systému nejsou rozhodnutí soudů formálním pramenem práva, s výjimkou nálezů Ústavního soudu. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelné nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny orgány a osoby. Nálezy Ústavního soudu jsou proto považovány za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi jako s precedenty. Bezprostředně závazné jsou pro účastníky řízení, kteří jsou povinni se jím řídit. Pro další orgány a osoby jsou nálezy závazné jako precedenty v rozsahu tzv. nosných důvodů rozhodnutí (jinak též ratio decidendi), jimiž jsou takové právní argumenty, které bezprostředně odůvodňují přijatý výrok. Ostatní části odůvodnění (tzv. obiter dictum, tj. to co Ústavní soud poznamená na okraj, mimochodem, pro dokreslení širšího kontextu apod.) kvalitu závaznosti již nemají.