Nepřímá daň je taková daň, kterou státu platí jiná osoba (plátce) než ta, která je této dani podrobena a na kterou účinky daně dopadají (poplatník). Označuje se také jako daň ze spotřeby, neboť daň je zahrnuta v ceně zboží nebo služeb nakupovaných poplatníkem, který tedy tuto daň hradí v rámci úhrady své spotřeby (a státu pak daň zaplatí příslušný obchodník). Opakem nepřímé daně je daň přímá, u které je poplatník přímo plátcem: přímá daň nezdaňuje spotřebu, ale příjmy poplatníka.
Nepřímá daň může být selektivní (např. spotřební daň), která se týká pouze vybraných druhů zboží, nebo univerzální (např. daň z přidané hodnoty), která se týká veškerého zboží.
Vlastnosti
Ve srovnání s přímými daněmi lze některé vlastnosti nepřímých daní přinejmenším z určitých hledisek označit za výhodné:
- jsou stabilní a předvídatelné, poplatník může změnou svého chování do určité míry ovlivnit výši odvedené daně,
- jejich výběr je jednodušší než u přímých daní,
- jsou rovné – pro všechny platí stejná sazba daně,
- jsou nenápadné, skryté v ceně zboží – vyvolávají tedy u poplatníků méně negativních pocitů.
Některé vlastnosti však lze z určitých pohledů označit také za nevýhodné:
- jednorázově zvyšují ceny a krátkodobě zvyšují inflaci
- deformují ceny
- jsou nenápadné, skryté v ceně zboží
Zastaralý výraz
V Rakousko-Uhersku a částečně za První republiky se pro nepřímé daně užíval výraz důchodky.[1]
Reference
- ↑ Důchodky. Sborník archivních prací archivu ministerstva vnitra. Čís. 1/1976, s. 23 a 25. Dostupné po registraci. Dostupné online [cit. 2022-11-27].
| Zdroj dat | cs.wikipedia.org |
|---|---|
| Originál | cs.wikipedia.org/wiki/Nepřímá_daň |
