2001: Můj gól bylo vékáčko, říká Moravec, jenž dokonal zlatý hattrick

Třetí zlato v řadě, k tomu Nagano. Předtím ještě Vídeň i dva světové bronzy z roku 1997 a 98. Jak hráči výjimečné období brali?
Byli jsme hodně sebevědomí, věřili si. Nebyli jsme ale nabubřelí, že bychom soupeře přehlíželi. Byl tam respekt. Jezdila řada kluků z NHL, kteří dobře věděli, v čem je jaký hráč soka silný. A tak jsme se navzájem upozorňovali, na co si dát pozor, což nás nejvíc posouvalo. Je nutné říct, že mistrovství nebyla vždy růžová, že bychom všechny drtili. V Norsku v roce 1999 moc nechybělo a nedostali jsme se do bojů o medaile. Až s odstupem to vypadá, že jsme byli jako bývalá ruská mašina.

Kouč Augusta vám dal volnost?
Nějaké taktické pokyny byly, ale spíš jsme na sebe křikli: Jede Selänne, dělá kličku a střílí ze strany. Trenéři nám radili, jak je přechytračit, nebylo to však extrémně svázané jako dnes. V Naganu Sláva Lener rozebíral soupeře, ale Ivan Hlinka byl stratég, který věděl, jak vše namíchat, aby to fungovalo. Podobné to bylo za pánů Augusty a Martince.

Co bylo tedy klíčové?
Sami jsme byli velmi zodpovědní. Každý si uvědomil, jaká je jeho pozice v týmu, a obětoval se pro mužstvo. I když byl z klubu zvyklý hrát přesilovky, tak tady chodil jen na oslabení a neremcal. Velkou roli hrál Alby (kapitán Reichel). Byl a je velká persona, lídr. Když něco haprovalo, automaticky to vyštěkal na vedení, že musíme mít komfort a dobrou přípravu.

Mluvil jste o sebevědomí. Hrálo důležitou roli, že jste zvládli finále otočit, protože jste prohrávali 0:2?
Kdokoliv dělá sport, musí přestat bojovat až s hvizdem, posledním míčkem. Nesmíte se vzdát, protože naděje umírá poslední. My jsme si na Finy věřili. Porazili jsme je i ve finále v roce 1999 a na mistrovství s nimi měli pozitivní bilanci. Vždycky jsme si opakovali, že to psychicky nevydrží, že to zvládneme. A zaplaťpánbůh to tak i dopadlo.

I díky vašemu gólu z prodloužení, o kterém Robert Záruba hned říkal: „David Moravec se bekhendovou kličkou navždy nesmazatelně zapisuje do dějin této hry.“
Dnes vím, že jsem hlavně rád, že jsem byl součástí té skvělé generace a že jsem tam nechal i nějakou stopu. A ten gól? To bylo vékáčko.

Co prosím?
Velká klika. Štěstí. Patýz (centr Pavel Patera) mi to dobře nahrál. Jel jsem sám a hráč za mnou začal zmatkovat, spadl na led jak podťatý a já musel uhnout do strany, protože jsem měl strach, že mi do toho sáhne. A k tomu tam brankář Nurminen hodil vozemboucha, úplně nesmyslně sebou plácl. O to to bylo jednodušší, protože najednou přede mnou byla prázdná branka. A pak už jen nekonečná euforie.

Ta, o které kluci sní.
Během vteřiny jsem si vzpomněl na Martina Procházku, jak ve Vídni po vítězném gólu zahodil u mantinelu rukavice. Proletělo mi to hlavou, že jsem je odhodil taky a začal jak šílený plácat do plexiskla. A pak už nevím…

Radost, hymna, medaile a dav na Staroměstském náměstí, ne?
Staromák? Tak ty všechny si vybavuji jen mlhavě, ale není to, že bych ztrácel paměť. Ovšem jízda autobusem, srocení lidí a to, jak ukazovali, jsme pyšní, že jsme Češi, to bylo neuvěřitelné.

Na co z turnaje nejvíc vzpomínáte?
Na kabinu, partu lidí v ní. Ta byla nejvíc. Byli jsme kamarádi, chodili spolu na pivo. Když bylo volno, šli jsme ven všichni společně. Ne že by dva zahnuli doleva, dva doprava a třetí se otočil úplně pryč. Byla jiná doba, ne tak zmedializovaná, takže jsme mohli řádit skoro beztrestně. Z Německa 2001 si vybavím, že skupina začala v Norimberku a my z tréninků a ze zápasů chodili přes fanzónu. S Patýzem, Prochym (Martin Procházka) a Špágrem (Jaroslav Špaček) jsme si tam dali pivko, klobásu, pokecali s fanoušky. Jen když jsme věděli, že nás druhý den čeká zápas, nebylo žádné rozmazlování.

Není to dnes už sci-fi?
Neměl bych to říkat nahlas, ale nemyslím si, že se doba tak změnila. Jen je to víc komerční, hlídá se PR. Ale my chodili i na kafe, zákusek. Turnaj jsme si užili, a když jsme k tomu ještě vyhráli, bylo to nejvíc.