Řecký obrat k Rusku finanční katastrofu neodvrátí

Kdyby Řekové chtěli uhradit dluh svých veřejných institucí, museli by dva roky pracovat jen na to. Anebo mohou spoléhat na nejistou pomoc nestabilního Ruska.

Zdá se, že Evropou obchází strašidlo řecké radikálně levicové strany Syriza a jejích námluv s výbojným Ruskem. Ačkoli byla Syriza založena v roce 2004, její historie je o několik let starší a sahá až do 90. let minulého století. Tehdy se v Řecku rodila formace, jejíž název by se dal volně přeložit jako Prostor pro dialog pro jednotu a společný postup levice. Prostor představoval názorový slepenec, ovšem vesměs levicový až ultra levicový. Hlavní témata, na kterých se Prostor vymezoval, byla například: proti neoliberální reformě důchodového a sociálního systému, opozice vůči protiteroristické legislativě nebo revize role Evropské unie a řeckého členství v ní.

V roce 2004 se v Řecku konaly parlamentní volby, pro jejichž účely byla vytvořena Koalice radikální levice, v níž měla dominantní roli Koalice levice, Hnutí a Ekologie, známá jako Synaspismós, z níž se nakonec stala Syriza. V těchto volbách získala koalice levicových stran 3 % hlasů a 6 členů parlamentu, kteří však byli všichni ze Synaspismósu. Po parlamentních volbách nastaly neshody mezi koalicí Synaspismós a ostatními subjekty Koalice radikální levice, které vyvrcholily na konci roku 2004. V roce 2008 se předsedou Syrizy stal Alexis Tsipras, který ji dovedl v parlamentních volbách v roce 2009 k zisku 4,6 % hlasů 13 mandátů. V květnu 2012 se volební výsledek Syrizy zlepšil na téměř 17 % a 52 mandátů. Vzhledem k tomu, že nedošlo k sestavení funkčního kabinetu, konaly se další volby ještě v témže roce v červnu. Syriza v nich získala 26,9 % a 71 mandátů.

V posledních řeckých parlamentních volbách, které se konaly v lednu 2015 Syriza suverénně zvítězila s 36,3 % hlasů a 149 mandáty. O dva mandáty jí tak unikla absolutní parlamentní většina. Alexis Tsipras se nakonec přece jen stal předsedou vlády, kterou vytvořila koalice Syrizy a nacionalistické strany ANEL (Nezávislí Řekové).

Že se Syriza skutečně vymyká standardním levicovým stranám, svědčí některé body jejího volebního programu, jako například znárodnění bank, znárodnění soukromých lékařských zařízení či vystoupení z NATO. Z hlediska problémů, se kterými se již více jak půl dekády potýkají řecké veřejné finance, je pak nutné zmínit i další body programu Syrizy: státní dotace ve výši 30 % na splátky hypoték pro rodiny ve finančních potížích, okamžité navýšení veřejných výdajů minimálně o 4 miliardy eur, bezplatná distribuce jídla, energie a zdravotní péče všem, kteří to potřebují nebo navýšení daně z příjmů na 75 % na příjmy nad 500 tisíc eur ročně.

Je bezpochyby, že Řecko si splnění předvolebních slibů Syrizy nemůže dovolit.

A Tsipras i jeho ministr financí Varoufakis to musí vědět. Jen na konci roku 2013 dosáhla výše řeckého veřejného dluhu dle Eurostatu téměř 180 % HDP. To znamená, že kdyby chtěli Řekové uhradit dluh veřejných institucí, museli by na to téměř dva roky pracovat. Že je realita poněkud jiná, než jakou ji Syriza slibovala, zjistil Tsipras záhy. Aby Řecko nezbankrotovalo, je odkázáno na zahraniční pomoc. Ta od roku 2010 činila přibližně 240 miliard eur. Hlavním poskytovatelem této pomoci je Německo. To požaduje, aby řecká vláda při každé žádosti o finanční injekci předložila seznam úsporných opatření, kterými budou řecké veřejné finance ozdraveny.

Jenže dokud bude Řecko v eurozóně, je takto podmiňovaná finanční pomoc jen vytloukání klínu klínem. Řecko bude schopno své dluhy razantněji splácet až ve chvíli, kdy se jeho ekonomika probudí k rychlému hospodářskému růstu. Pokud je však řecká vláda nucena k fiskální restrikci, pak se takový růst sotva dostaví a setrvávání v eurozóně tak vylučuje i použití devizového kurzu jako prorůstového nástroje.

Řecko tedy přišlo s jinou taktikou. Nejprve zkusilo Německu vyčíslit, kolik mu dluží za škody způsobené 2. světovou válkou. Celkem to prý dělá skoro 280 mld. eur. Německý vicekancléř Sigmar Gabriel označil tento řecký požadavek za hloupý. Řecký premiér Tsipras se tedy obrátil na Rusko.

Ve středu 8. dubna se Tsipras sešel s ruským prezidentem Putinem v Moskvě. Podle Putina však Tsipras o finanční pomoc nežádal. Předmětem schůzky bylo jednání o možné ekonomické spolupráci obou zemí. Tsipras Putinovi připomněl, že Řecko nesouhlasí s protiruskými sankcemi ze strany Evropské unie, za což Putin prý naznačil, že by mohl Řecko vyjmout ze zákazu dovozu potravin z EU do Ruska. Oba politici také jednali možné účasti ruských firem na privatizaci řeckého průmyslu. Pro Řecko by prý také mohla být velmi zajímavá účast na vybudování plynovodu Turkish Stream, který by měl nahradit tranzit plynu z Ruska do Evropy přes Ukrajinu. Podle Putina by to mohlo Řecku přinést ročně miliony eur.

Řecký obrat směrem k Rusku ovšem s velkou pravděpodobností žádné řešení řecké ekonomické katastrofy nepřinese. Pro toto tvrzení hovoří přinejmenším dvě skutečnosti. První z nich je zkušenost Kypru, který si možná na nějakou tu ruskou finanční injekci myslel v roce 2013, když se tamní bankovní sektor ocitl v krizi. Rusko však žádnou pomoc neposkytlo. Druhá skutečnost, která ruskou pomoc Řecku prakticky vylučuje, je aktuální ekonomická situace v samotném Rusku. Nejde ani tak o dramatické oslabení rublu v posledním roce, ale spíše o to, že ruská ekonomika je dlouhodobě nestabilní a závislá především na příjmech z prodeje svého nerostného bohatství. Ruská ekonomika je v jednom období (2000 – 2008) schopna vykazovat roční přírůstky reálného HDP až o 10 %, ale v jiném období (2009) se o 10 a více procent její výkonnost propadne. Taková země má dost vlastních problémů k řešení, natož aby pomáhala předluženému Řecku. Řecko by mohlo začít hrát ještě na jinou, geopolitickou kartu a nabídnout Rusku některý ze svých ostrovů k vybudování vojenské základny na oplátku za posílení ekonomické spolupráce nebo i za finanční pomoc. To by ale s největší pravděpodobností znamenal rychlé vypoklonkování Řecka nejen z eurozóny, ale i z Evropské unie.