Velmi často se objevují názory, že Rusko chce napadnout pobaltské státy, že je to agresor, s nímž je třeba jednat nekompromisně. Když vynecháme politická prohlášení, kde se to bere? Vidíte v takových hodnoceních nějaké opodstatnění?
Jde o různé proudy, které se nyní sjednotily ve vytváření protiruské atmosféry. Je tu proud paranoidní. Jsou lidé, kteří se chorobně bojí jakékoliv změny, a ta změna bezesporu probíhá: Rusko se zvedá, Čína se stává nejsilnější ekonomikou, Západ stagnuje. Strach ze změn vyvolává u těchto lidí nejistotu, a proto bubnují na poplach při každém náznaku prohlubování uvedených změn.
Pak je tu skupina lidí, kteří účelově straší Ruskem a vyvolávají hysterii. To je třeba Anders Fogh Rasmussen, šéf NATO, jehož věcná zodpovědnost a velitelské možnosti v NATO jsou takřka nulové. Ale odvádí propagandistickou práci, hystericky řinčí zbraněmi, volá po potřebě posílení vojsk. Co tím tací lidé sledují? Potřebují udržet veřejnost v napětí, ve strachu a zajistit odbyt vojensko-průmyslovému komplexu. To zajištění odbytu bohužel není jen válečnická záležitost, protože vojensko-průmyslový komplex je velice důležitou částí kapitalistické ekonomiky. Je otázkou, kdyby v USA neprosperoval, co tam vůbec v ekonomice fungovalo. Odbyt zbraní je pro některé ekonomiky přímo životně důležitý.
Když ale potom přijdou na summit NATO s tím, že se vytvoří neznámý počet základen, kde bude čtyři až šest tisíc vojáků rychlého nasazení proti Rusku – to už vypadá jako absurdní divadlo. Co to proboha je šest tisíc vojáků? Rusko jich má přes 800 tisíc.