Promethium

Promethium
[Xe] 4f5 6s2   Pm 61
↓ Periodická tabulka ↓
Obecné
Název, značka, číslo	Promethium, Pm, 61
Cizojazyčné názvy	lat. Promethium
Skupina, perioda, blok	6. perioda, blok f
Chemická skupina	Lanthanoidy
Identifikace
Registrační číslo CAS	7440-12-2
Atomové vlastnosti
Relativní atomová hmotnost	145
Atomový poloměr	1,85 Å (185 pm)
Elektronová konfigurace	[Xe] 4f5 6s2
Elektronegativita (Paulingova stupnice)	1,16 (?)
Ionizační energie
První	540 kJ/mol
Druhá	1050 kJ/mol
Třetí	2150 kJ/mol
Mechanické vlastnosti
Hustota	7,26 g/cm3
Skupenství	Pevné
Termodynamické vlastnosti
Teplota tání	1042 °C (1 315,15 K)
Teplota varu	3000 °C (3 273,15 K)
Skupenské teplo tání	7,13 kJ/mol
Skupenské teplo varu	289 kJ/mol
Elektromagnetické vlastnosti
Bezpečnost
Radioaktivní
I V (%) S T1/2 Z E (MeV) P {{{izotopy}}}
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Neodym ≺ Pm ≻ Samarium ⋎ Np

Promethium (chemická značka Pm, latinsky Promethium) je jediným lanthanoidem, který nemá stabilní izotop a v přírodě se prakticky nevyskytuje.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Promethium je uměle připravený radioaktivní prvek, který se v přírodě vyskytuje pouze v ultrastopových množstvích jako člen uranových rozpadových řad. Jeho fyzikálně-chemické vlastnosti nejsou detailně známy, protože není k dispozici dostatečné množství čistého kovu pro jejich exaktní měření.

V současné době je známo 38 izotopů promethia, z nichž pouze tři mají dostatečně dlouhý poločas přeměny, aby je bylo možno prakticky zkoumat: ¹⁴⁵Pm s poločasem 17,7 let, ¹⁴⁶Pm s poločasem 5,53 let a ¹⁴⁷Pm s poločasem 2,62 roku. Poločas delší než 10 dnů mají ještě ¹⁴⁴Pm (363 dnů) a ¹⁴³Pm (265 dnů). Všechny uvedené izotopy jsou beta zářiči, ¹⁴⁷Pm vyzařuje záření beta minus, ¹⁴⁶Pm beta plus (65,7 %) i beta minus (34,3 %), ostatní uvedené pouze záření beta plus.^[1]

Historie

Existence promethia byla teoreticky poprvé předpovězena českým chemikem Bohuslavem Braunerem roku 1902 a opětně potvrzena roku 1914 Henrym Mosleyem.

Důkaz o skutečné existenci promethia podali teprve v roce 1945 Jacob A. Marinsky, Lawrence E. Glendenin a Charles D. Coryell na základě analýzy produktů jaderného rozpadu uranu v jaderném reaktoru. Svoje poznatky však publikovali až roku 1947.

Jméno prvku odvozeno od hrdiny řeckých bájí Prométhea, který ukradl olympským bohům tajemství ohně a daroval je lidem.

Výskyt, výroba a využití

Obsah promethia v zemské kůře je neměřitelně nízký. O jeho výskytu ve vesmíru přinášejí důkaz spektra některých hvězd, kde byly zaznamenány emisní linie připisované atomům promethia. Byly nalezeny např. u hvězd HD 101065 a HD 965.^[2]

Při umělé výrobě promethia se vychází buď z produktů radioaktivního štěpení uranu v jaderných reaktorech nebo se připravují bombardováním izotopu ¹⁴⁶Nd neutrony za vzniku ¹⁴⁷Nd, který se beta minus přeměnou mění na ¹⁴⁷Pm.

Izotopy promethia jako zářiče beta mohou být použity například ke kontinuálnímu měření velmi malých vrstev materiálu (při výrobě papíru) nebo jako energetický zdroj v jaderných článcích, užívaných obvykle v kosmickém výzkumu. Promethium se také používá v jaderných bateriích, kde je zářič umístěn mezi dvěma polovodivými prvky.^[3]

Odkazy

Reference

Literatura

• Cotton F.A., Wilkinson J.:Anorganická chemie, souborné zpracování pro pokročilé, ACADEMIA, Praha 1973
• Holzbecher Z.:Analytická chemie, SNTL, Praha 1974
• Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 1. díl, 1. vydání 1961
• N. N. Greenwood – A. Earnshaw, Chemie prvků 1. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu promethium na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo promethium ve Wikislovníku

Autoritní data	GND: 4175917-5 LCCN: sh85107404 NLI: 987007538888005171