Jsem šokován, že tak mnoho lidí nepochopilo smysl reforem. Tedy, jen lehkého reformního vánku. Potřeba reforem ve zdravotnictví, školství, důchodů atd. je zjevná, protože i já chci svůj důchod i já chci ošetřit a i já chci aby moje děti mohli vstudovat. Pamatuji socialistické světlé zítřky, asi do třetí třídy jsem to žral. Pak k nám začali jezdit západní němci a přepávali u nás. Nevíám zda jsme tím porušovali tehdejší zákony. Pravda je, že jsem chodil v riflích, cucal gumové medvídky Haribo a každého jsem uzemnil plechovkou originál coca-coly. Učitelé a soudruzi straníci to dávali sežrat celé naší rodině. Střední školu jsem sice vystudoval, ale až po revoluci a to večerně, což tehdy znamenalo ráno o půl páté na aotobus do práce, z té pak o půl druhé do školy a ze školy pak v sedm večer domů, kam jsem přijel v půl deváté. Druhý den na novo. Takhle jsem žil dva roky. Bylo mne dvacet a byl jsem šťastný. Dneska je mi čtyřicet, mám tři děti, pracuji -díky maturitě- ve vedoucí funkci a při zaměstnání studuji vysokou školu. Do práce nechodím na osm hodin jako moji zaměstnanci, ale na deset - dvanáct a často se pracuji i o večerech a o víkendech. Všichni řeknou - ten se ale má, ten je za vodou, na něj musíme dělat. Opak je pravdou. Když nebude dělat jeden - dva dělníci, firma to přežije a výplaty budou a úroveň poroste. Když ale nebudou dělat dva lidé z vedení firmy, nebudou zakázky, nebude obchod, nebude práce. To znamená snížit platy, propouštět a zavřít firmu. Dělník v dnešní době najde práci zase, jeho se nikdo ptát nebude, proč firma šla ke dnu. Manažer je aale v jiné situaci. Manažerů je dost. Šanci na přežití mají jen ti nejlepší. A teď si zpívejte o penězích těch lidí nahoře.
(1)
(11)
(3)
