Vánoční víkendář - Čeho je nám v nekončících ekonomických závodech třeba nejvíce

Letošní prezidentské volby v USA byly výrazně ovlivněny bílou pracující třídou. Její zoufalství a zlobu není lehké vysvětlit. Zajímavě o jejich příčinách hovoří rabín Michael Lerner, který se na vítězství Donalda Trumpa podíval ze širší perspektivy, než jsme obvykle zvyklí. Tvrdí, že pod povrchem je patrná duchovní krize, kterou vytváří globální konkurenční boj.

Moderní ekonomika fandí vzdělaným lidem a zároveň jim dává možnost dívat se na ty pod nimi jako na nevzdělané flákače. Ve společnosti, která je zaměřena na materiální úspěch, pak bohatší lidé začnou hledět s opovržením na třídu, která pracuje v rychlém občerstvení či za pokladnou v supermarketech. Pokud pak tito lidé nenajdou jiný než materiální smysl života, začnou propadat pocitům méněcennosti.

Moderní ekonomika se může stát extrémní meritokracií a v USA k tomu skutečně došlo. Společnost v takové zemi vyzdvihuje ty, kteří uspěli, a je široce rozšířen názor, že podobného úspěchu mohou dosáhnout všichni. Pokud se to někomu nepodaří, ostatní na něj hledí s despektem. Jeho problémy se pak ještě prohlubují tím, že ostatní je považují za zasloužené. Výzkumy ukazují, že běloši s bílými límečky, tedy ti, kteří pracují na vyšších pozicích, se cítí méněcenní, pokud nenajdou pracovní místo. Ovšem modré límečky propadají zoufalství i v případě, že zaměstnání mají, pokud nejde o pozici, kde by „něco vyráběli“. Je pro ně například stresující, mají-li pracovat v obchodě.

Když jsem při psaní své knihy o dlouhodobě nezaměstnaných hovořil s propuštěnými zaměstnanci jedné automobilky z Michiganu, jeden z nich mi řekl, že práce v továrně mu pomohla vypořádat se s traumatem z dětství. Jeho rodiče ho totiž jako dítě opustili a on říká, že jeho práce pro něj byla „jako matka i otec“. Byla pro něj vším, ale nyní si musí hledat nové pracovní místo a vyčítá si, že více nestudoval. Stejně jako pro řadu jiných je pro něj ztráta pracovního místa neúspěchem, který přináší pocit méněcennosti a výčitky. Pro zbytek společnosti jde o příživníka a parazita, který nikdy ničeho nedosáhne. Výzkumy ukazují, že lidé posuzují svůj životní standard neustálým porovnáváním s jinými. Zoufalství tak mohou cítit i ti, kteří mají zaměstnání, ale ve srovnání s jinými jsou chudí a jejich děti nemají vyhlídky na šťastnější budoucnost.

Řešením je změna kultury ve společnosti, která nyní považuje neúspěšné lidi za příživníky a lenochy. Dokonce i některé modré límečky uvažují podobně a tvrdí, že lidé bez vyššího vzdělání si dobré živobytí nezaslouží. Jedna taková žena mi například řekla, že určitě není spravedlivé, aby lidé z továrny měli díky odborům takové mzdy, že mohou žít ve stejných čtvrtích jako doktoři a právníci. Jenže tu je jeden problém. Podobným lidem se vlastně líbí pravidla meritokracie, jenže si neuvědomují, že elity si samy kolem sebe staví obranné zdi a brání se konkurenci. Platí to o vysokém managementu ve firmách, profesorech ve školách, o různých profesích, které využívají intenzivní lobbing, licence, a podobně. Zaměstnanci v továrnách nic takového k dispozici nemají a odbory už dávno ztratily svou dřívější sílu. Dospěli jsme tak do stavu, kdy panuje meritokracie, ale nahoře mohou být jen někteří.

Barack Obama v roce 2008 řekl, že pracující třída z malých měst se „drží svých zbraní a kostela“. Hillary Clintonová zase během prezidentské kampaně hovořila o tom, že voliči Trumpa jsou „bigotní bandou ubožáků“. Mitt Romney v roce 2012 tvrdil, že 47 % Američanů je závislých na vládní pomoci a domnívají se, že na ni mají za každou cenu nárok. I to ukazuje, jak názor, že důstojnost si zaslouží jen ti, kteří uspěli, je ve společnosti hluboce zakořeněn. Pokud se to má změnit, měli bychom si v první řadě uvědomit, že lidská důstojnost se neodvíjí od toho, co lze nějak měřit.

Carl Sagan poté, co spatřil vesmírné fotografie naší Země, napsal, že „tento obrázek malinké modré tečky ukazuje na pošetilost naší namyšlenosti a pýchy a ukazuje nám, že bychom se k sobě měli chovat mnohem vlídněji“. Takový pohled maže hranice mezi námi a nabízí to, co potřebujeme: Milosrdenství a důstojnost.

Autorem je Victor Tan Chen

Zdroj: The Atlantic, foto: Pixabay.com