Čína - TOP producent skleníkových plynů - největší bojovník proti globálnímu oteplování

Organizace spojených národů v tomto týdnu překvapila. Konkrétně její vedoucí odboru pro klimatické změny, Christiana Figueres, která v rozhovoru pro agenturu Bloomberg uvedla dvě skutečnosti. První, jež je všeobecně známá, je, že Čína je největším emitentem skleníkových plynů na světě. Druhou pak byla překvapivá skutečnost, že je zároveň nejlepším zahradníkem naší zelené planety, co se boje proti globálnímu oteplování týká.

Dle Christiany Figueres má Čína zákonem stanovené jedny z nejpřísnějších standardů, co se energetické náročnosti týká, zejména pak v oblasti stavebnictví a dopravy a její podpora fotovoltaických technologií pomohla snížit globální ceny solárních panelů od roku 2008 až o 80%.

Země se musí stále častěji vyrovnávat s rostoucími tlaky veřejnosti na zlepšení stavu znečištěného ovzduší, kdy je na mnoha místech v zemi možné na vlastní oči vidět to, co lidé dýchají. Nejvíce prachu a částic pochází z ohromného množství denně spalovaného uhlí.

Snaha Číny prosazovat energetické úspory a použití elektrické energie z obnovitelných zdrojů pochází dle Figueresové z vlastního zjištění, že v dlouhodobém měřítku se jí tyto „investice“ vyplatí. Dle jejích slov se nejedná přímo o snahy chránit planetu, ale čistě národní zájem, který však v budoucnu s ohledem na velikost Číny přímo pomůže globálnímu stavu.

Ve zmíněné snaze zlepšovat domácí životní prostředí, v němž národ žije, pomáhá Číně také vlastní forma „poslušného“ komunistického politického aparátu, kde schvalování zákonů a reforem může, oproti demokratickému systému, kde každý zastává jiný názor a sleduje své vlastní cíle, probíhat plynuleji.

Christiana Figueresová je odpovědná za pomoc a podporu 190 členských států, která by měla vést k vytvoření návrhu a podepsání závazné mezinárodní smlouvy, jež povede k řešení problému globálního oteplování. Ve finále by v roce 2015 měl být podepsán dokument, jež vejde v platnost v roce 2020 a který nahradí stávající Kjótský protokol.

Ten byl mezinárodním společenstvím přijat v roce 1997, ovšem nebyl například nikdy ratifikován Spojenými státy, v roce 2011 se členství na něm zřekla Kanada a u nějž v roce 2012 Rusko a Japonsko odmítly účast na nově stanovených cílech. V konečném důsledku se tak jeho fungování týká pouhých 15% globálně produkovaných emisí.