Proč si burzovní analytici stojí za svým, přestože jsou někdy úplně mimo?

I když analytici někdy svá očekávání ohledně čtvrtletních zisků firem značně přestřelí, nebo naopak podstřelí, trvají na svém. John L. Beshears ze Stanford Graduate School of Business došel k závěru, že právě tato jejich tvrdošíjnost vede ke vzniku bublin na světových finančních trzích.

Akcioví analytici nabízejí odhady zisků, které by měly svědčit o zdraví společností. Bohužel se poměrně často svými očekáváními tak trochu "netrefí"a místo toho, aby nové informace zakomponovaly do dalších analýz, drží se svého zkresleného pohledu.

Za finanční krizi v roce 2008 mohla tvrdohlavost analytiků

Má to co dělat s lidskou psychikou. Lidé mají ve zvyku vytvářet spíše takzvaná adaptivní očekávání, což znamená, že má při tvorbě jejich odhadů budoucnosti velkou váhu minulý vývoj. Kvůli tomuto povahovému rysu však na trhu dochází k chybnému ohodnocování aktiv.

Beshears se například domnívá, že chování analytiků přispělo ke vzniku krize v letech 2007 až 2008. Navzdory stále slabším datům, která přicházela z nemovitostního trhu, analytici stále doporučovali aktiva související s realitami jako atraktivní investici (například cenné papíry zajištěné nemovitostmi). Důsledkem toho bylo, že se nemovitostní bublina nafukovala mnohem déle. Nevyhnutelný krach měl proto následně mnohem ničivější následky.

Studie navíc podtrhuje dopad psychologických zkreslení na formování chování účastníků trhu. Výzkum prokázal, že ve chvíli, kdy vyjde najevo, že jsme v něčem došli k chybnému rozhodnutí, přestože můžou být důkazy nevyvratitelné, snažíme se toto "šlápnutí vedle" všemi možnými způsoby obhájit. Není se ani co divit. Než jsme k tomuto rozhodnutí dospěli, museli jsme investovat čas, peníze i námahu, a proto se nyní snažíme kompenzovat vynaložené náklady (v ekonomické teorii také často používáme výraz tzv. náklady mrtvé váhy neboli sunk costs). Nebo nám prostě jen naše ego nedovoluje ustoupit.