Pavel Kohout: Chce to červenou tužku a dietu. Nic víc!

Na jednom z nedávných zasedání NERVu prezentovala skupina pro veřejné rozpočty svá východiska a některé názory. Mezi nimi vynikl jeden bod či spíše odstavec. Dávejte dobrý pozor:

Vláda nemá moc nad růstem. Hospodářský vývoj v roce 2012 bude určen více než rozpočtovými škrty či výdaji růstem německé ekonomiky. Škrty státních výdajů ani výdaje domácností nebudou mít sílu cokoli zásadního změnit. Totéž platí pro investice. Ovšem čísla ukazují, že až 80 procent růstu je determinováno exportní poptávkou. Vláda není zodpovědná za hospodářský růst – nese ovšem zodpovědnost za dobré hospodaření. Růst je v krátkém období předurčen faktory, které nelze ovlivnit. V dlouhém období ovšem hraje zásadní roli finanční stabilita a důvěryhodnost. Když byl tento bod prezentován, premiér Nečas prohlásil – „to je revoluce v tomto úřadě“.

Do jisté míry šlo jistě o nadsázku. Ale jen do jisté míry. Většina politiků a široké veřejnosti má totiž pocit, že ekonomiku je třeba řídit. Vláda je podle lidové představy cosi jako velín jaderné elektrárny. Experti neustále sledují ciferníky, monitory a blikající světélka, aby následně mačkali správná tlačítka, otáčeli knoflíky a hýbali páčkami, protože když to budou dělat špatně, všechno vyletí do povětří.

„Pohnojené“ ekonomiky

U veřejnosti je tento názor pochopitelný, protože každý ví, co je to řídit auto nebo alespoň pračku. Politikové jsou lidé ze své podstaty „činorodí“ – baví je věci řídit. Ostatně proto jsou v politice. Dlužno dodat, že podobný pohled na ekonomiku měli a mají i někteří ekonomové. Zejména ti, kteří mají manažerskou zkušenost, neboť i v malé firmě je neustále třeba něco usměrňovat. Jinak možná nevyletí do povětří továrna, ale zisky příštího roku určitě ano. Národní hospodářství ovšem není firma ani atomový reaktor, natož pak pračka. Ekonomiku nelze řídit. Rozhodně ne větší měrou než růst zeleniny na své zahrádce. Můžete zalévat, můžete hnojit, ale když to přeženete, zelenina shnije anebo nebude zdravá.

Něco podobného se může stát i na makroekonomické úrovni. Když je ekonomika „pohnojena“ velkým objemem dluhů během krátké doby, může se zdát, že krásně roste. Před lety získávaly uznání země jako Španělsko nebo Irsko. Správné hospodářské politiky prý dokázaly nastartovat robustní růst. Omyl. Ve skutečnosti za irský a španělský „zázrak“ mohla především exploze bankovních úvěrů.

Iluze na úvěr

Že španělská prosperita byla jen iluzí na úvěr, bylo zřejmé ještě během jejího trvání. V případě Irska trvalo prozření o něco déle, ale nikdo si dnes nemyslí, že by nějaká hospodářská politika dokázala vytáhnout Irsko z maléru. Tvrdé škrty, ano. Snižování mezd, zajisté. Irsko ani Španělsko nezachrání geniální hospodářská politika, nýbrž červená tužka a přísná dieta. Zahrada byla přelita, přehnojena, rajčata shnila.

Analogie se zahradou ovšem není dokonalá. Je mylné se domnívat, že státní výdaje mohou fungovat jako zalévání v době sucha. Než do vlády a parlamentu doputuje informace o hospodářské recesi, trvá to nějaký čas. Pak se nějakou dobu připravují stimulační balíčky. Když jsou konečně schváleny a peníze putují do ekonomiky, bývá to již zbytečné, protože se mezitím dostaví přirozené oživení. Než si zahradník připraví hadici, začne pršet.

Ekonomiku řídit nedokážeme

Co z toho vyplývá pro českou ekonomiku? Zapomeňme na iluze, že ekonomiku můžeme řídit. Kdepak. Můžeme ovšem nastavit veřejné finance tak, aby se nás krize veřejných financí v jakékoli dohledné době netýkala. Lze například pořádně prohlédnout hadici, zda v ní nejsou díry. Ve výdajích je téměř jistě celá řada děr, o kterých nevíme, protože státní rozpočet je tajemný jako hrad v Karpatech.

Při podrobné revizi výdajové stránky rozpočtu by se třeba mohlo ukázat, že není třeba šetřit na benzinu pro policejní výjezdovky anebo na platech té části veřejných zaměstnanců, která skutečně něco dělá. Možná by se ukázalo, že o 81 procent relativně vyšší jednotkové náklady na infrastrukturní stavby v Česku ve srovnání s Německem umožní velmi slušně ušetřit, aniž by se lidé museli obejít bez mostů a silnic. Oněch 81 procent mimochodem vyplývá z údajů Eurostatu očištěných o odlišnou strukturu nákladů podle výpočtů mladého ekonoma Jána Palguty, asistenta NERVu.

Kdyby se skutečně podařilo podstatněji snížit náklady na infrastrukturu – ano, to by byla skutečná revoluce ve veřejných financích!

Autor je ředitelem pro strategii Partners