Tomáš Sedláček: Kdyby eura nebylo...

Euro je testováno snad tím nejhrubším možným způsobem. Pokud tedy kritici společné evropské měny toužili po jejím prubířském kameni, nemohli si přát nic lepšího.

Kritici eura uvádějí Řecko jako příklad, který může společnou evropskou měnu stáhnout ke dnu. To je ovšem podobné, jako bychom z kávových sedlin finančního skorobankrotu Kalifornie a státu Illinois věštili brzký pád amerického dolaru. Proč se v této souvislosti hovoří o euru a ne o dolaru? Nejspíš jen proto, že euro je prostě mladou měnou.

Běh ke dnu

Musíme Řecko zachraňovat kvůli euru? Naprosto nikoli. Kdyby Řecko v eurozóně nebylo, bylo by jej třeba zachraňovat stejně. Jako například Maďarsko.

Kdyby totiž zbankrotovalo Řecko, euro neeuro, vyvolalo by to mohutný dominový efekt. Stačí si jen vzpomenout, jaké následky měly finanční trable malého ostrovního – a doslova periferního – státu, jakým je Island…

Kdyby Athény měly svou vlastní měnu, mohly by devalvovat a to by jejich ekonomice pomohlo, říkají kritici eura. Možná, ale stejně není jasné, jak by to ovlivnilo disciplínu řecké vlády a její schopnost přestat se zadlužovat.

Kdyby totiž Řecko nebylo v eurozóně, mezinárodní věřitelé by se (právem) obávali poklesu drachmy a žádali by mnohem vyšší úroky. Tím by samozřejmě situaci řeckých veřejných financí ještě více zkomplikovali. Bez eura by tedy Řecko možná pomoc potřebovalo už dávno. A dokonce masívnější.

A vůbec: kdo ví, jak by krize v Evropě vypadala, kdyby každá země měla svou vlastní měnu. Státy by se (s podobnou logikou jako Řecko) začaly předbíhat v depreciacích měn a byl by z toho zas pěkný evropský „běh ke dnu“. Nakonec by naše měny byly všechny slabší, ale dlouhodobě by se žádný stát neposunul vpřed, pokud bychom neměli disciplínu držet kurzy na pevné paritě. A to bychom bez eura zcela jistě nedokázali.

Jako by padaly samé šestky

Jak víme již od Adama Smithe, specializace je klíčem k bohaté společnosti. Čím jsme specializovanější, tím jsme ovšem také propojenější a na sobě závislejší. Z globální ekonomiky se stává jeden propojený organismus a krach každé jeho – byť sebemenší – části znamená velký problém i pro všechny ostatní.

Co naplat, že například štítná žláza je pouze nepatrnou součástí našeho organismu. Bez ní tělo prostě správně nefunguje. Ano, dá se bez ní žít, ale dost obtížně a nikoli bez operace a rekonvalescence. To, že jsme si zvykli, že globalizace v průběhu posledních dvaceti let přinášela spíše nepřirozeně pozitivní efekty (jako by na kostce stále padaly šestky), je jiná věc.

Je to sice nespravedlivé: proč by německý občan měl pracovat do 70, aby si mohl dovolit pomocI i Řekům odejít na siestu o dvacet let dříve. Ale pořád to je pro německého seniora levnější než nechat Řecko zbankrotovat.

S kolegy ekonomy jsme si dělali seznam zemí, které by přežily odchod od eura. A zbylo nám jen Německo, všechny ostatní země, které by o tom byť jen začaly spekulovat, by obětovaly minimálně svůj bankovní sektor. Kdyby se začalo uvažovat, že země X chce odejít (nebo bude vyhozena) z eurozóny, všichni střadatelé by své peníze z místních bank vybrali, protože by právem čekali devalvaci nové měny. A to by v zemi X znamenalo konec bankovnictví na nějakou dobu.

Pokud budou finanční problémy přetrvávat, povede to spíše k spontánní fiskální unifikaci a semknutí než k rozpadu či rozmělnění. Společný eurobond, za který měly ručit všechny evropské státy – a o kterém hovořila kancléřka Angela Merkelová – toho byl takovou první, nenápadnou, vlaštovkou.