Opravdu se máme bát rostoucího vlivu suverénních fondů?

UBS, Citigroup, Morgan Stanley, Merrill Lynch. Co mají tyto finanční instituce společného? Se zřetelem na poslední vývoj na finančních trzích nás asi jako první napadnou ztrátové investice spojené s tzv. kreditní krizí. Jedním z možná nejpodstatnějších důsledků krize pro celý finanční svět však mohou být plíživé změny ve struktuře vlastníků těchto bank. Tyto změny mají společného jmenovatele na straně nových investorů - tzv. suverénní fondy. Jen pro ilustraci: státní investiční fondy Spojených arabských emirátů, Singapuru a Číny investovaly během kreditní krize do v úvodu zmíněných bank celkem 27 mld. amerických dolarů.

O suverénních fondech se ve finančním světě hovoří již několik let. Jen připomeňme, že se jedná o státem zřizované a vlastněné fondy, původně zakládané jako polštáře pro horší časy. Zdroje do těchto fondů plynou obvykle: a) z přebytků obchodních či rozpočtových bilancí (Čína, Singapur) nebo b) z příjmů z prodeje komodit, především ropy (SAE, Norsko, Kuvajt). Některé z fondů mají již poměrně dlouhou historii, nicméně až v posledních letech začaly mnohé z nich znepokojovat západní svět. Důvody jsou dva: jednak se objem prostředků, jimiž fondy disponují, v poslední době zněkolikanásobil (aktuálně se udává něco kolem 2,5 bilionu USD a během příštích dvou dekád se očekává suma 10x vyšší) - především díky prudkému růstu cen ropy a komodit obecně; jednak se postupem času mění jejich investiční strategie. Zatímco v minulosti spíše financovaly deficity západních zemí, zejména Spojených států - tedy kupovali státní a korporátní bondy - nyní již míří přímo na podíly ve významných společnostech těchto zemí.

Západ se nyní s určitým zděšením ptá, jaké záměry mají šejkové a spol. a zda jsou schopni firmy jako například právě výše zmíněné banky zcela ovládnout. Ano, důvody k obavám zde nepochybně jsou. Fondy jsou zatím prakticky neregulované resp. neregulovatelné a jejich transparentnost se v mnoha případech blíží nule. Nelze si dělat iluze, že za investičními rozhodnutími manažerů těchto fondů, kteří jsou jmenováni politiky, jsou vždy čistě ekonomické důvody. Nehledě na to, že některé z těchto fondů pocházejí ze zemí, o nichž se jako o demokratických či tržně-ekonomických lze jen stěží vyjadřovat. Na rozdíl od hedgeových fondů suverénní fondy nic nenutí ke krátkodobým či střednědobým spekulacím. To lze na jedné straně vnímat pozitivně jako stabilizační prvek, na straně druhé to ovšem může vést k tomu, že pro suverénní fond není velkým problémem přeplácet investice a do určité míry tak deformovat trh.

Nicméně není menším zlem trh deformovat (což ostatně činí i jiné skupiny investorů) než jej nechat padnout? Kreditní krize jasně ukázala, že nikdo jiný než právě suverénní fondy nebyl ochoten do v problémech se zmítajících bank investovat a trhu dát alespoň nějakou podporu. Samozřejmě za cenu, kterou možná dnes ani nedokážeme odhadnout. Když se na problém podíváme z nadhledu, finanční injekce ze strany suverénních fondů vlastně představují novou, moderní a částečně skrytou formou bailoutu. Vždyť záchranné prostředky poskytují státy, paradoxně ovšem ne státy vlastní, nýbrž mnohdy ne-li nepřátelské, tak alespoň jinak politicky a ekonomicky smýšlející. Hlasy po regulaci suverénních fondů se proto samozřejmě ozývají ze stejných úst, která po nejrůznějších regulacích volala v minulosti již mnohokrát. Ani tentokrát však není důvod věřit, že by regulace přinesla něco pozitivního. Nehledě na to, že regulovat suverénní fondy je úkol téměř nadpozemský. Měli bychom se spíše soustředit na to, co nám investice těchto fondů říkají. Proč tito investoři ve velkém nakupují podíly ve velkých problémových investičních bankách? Je to jen důkaz toho, že jejich investiční rozhodnutí nejsou tak přísně ekonomická jako je to u běžných západních investorů? Nebo snad o kreditní krizi vědí něco více než ostatní finanční svět a považují současné ceny akcií zasažených bank za atraktivní a možná neopakovatelnou investiční příležitost?