„Ještě teď se celá třesu. Stále se z toho nemůžu vzpamatovat. Dostávám silná sedativa, ale nepomáhá to. Mám noční můry, že mě hledají, že mě pronásledují… Je to šílené,“ svěřuje se svými pocity v reportáži RFE/RL mladá Ukrajinka.Ruští vojáci ji napadli 9. března. „V devět hodin večer jsem šla s manželem spát. Někdo zaklepal na dveře. Myslela jsem si, že je to možná strýc Víťa, který bydlí vedle nás, že se možná něco stalo. Otevřela jsem dveře. Byli tam tři ruští okupanti. Jeden z nich řekl: ‚Půjdeš s námi a tvůj muž bude odveden na velitelství.‘ ‚Proč?‘, zeptala jsem a začala jsem se třást. Měla jsem velký strach. Řekla jsem jen: ‚Nezabijete nás?‘, ‚Když uděláte, co chceme, tak ne‘, odpověděli.“„Pak vyšel ten druhý voják ven, aby zkontroloval zbraně. Jmenoval se Dáňa. Oni si totiž říkali jmény: Oleg, Dáňa a velitel Sáňa. Ten Dáňa mě vytáhl ven. Křičela jsem, aby mě nechal. On si toho ale nevšímal. A pak mě odvedl k jinému domu, kde bydlela sousedka Nataša s manželem. Bylo mu asi tak devatenáct let. Začal mě osahávat.“Snažila se bránit, ale voják měl samopal, kterým jí pohrozil; nemohla nic.„Pak vyšel z domu Natašin manžel a řekl: ‚Co chceš?‘ Ruský voják mu jen nařídil, aby odešel pryč. Vezmu si tvou ženu a tobě se nic nestane, řekl. Saša ale odejít odmítl. Řekl jim: ‚Já jsem taky Rus, ty chceš zastřelit Rusa?‘ A on mu jen namířil pistoli na hlavu a vyšel výstřel. Slyšela jsem jenom ránu. To bylo všechno. Nepřestávala jsem se třást.“
(5)
