Čína „věří“ zejména Spojeným států, je to ale z nouze ctnost. Její „víra“ byla vynucena potřebou získat poptávku po domácí produkci a práci pro lid. Poptávku Čína získala u koupěschopných a hlavně koupě ochotných Američanů, ale přece jen tomu musela dlouho pomáhat tím, že bránila posilování domácí měny – tj., poptávku po dolarech (nabídku domácí měny) uměle zvyšovala nákupem amerických vládních dluhopisů.
Podobnou z nouze ctnost najdeme i u Německa. Němci sice vůči ostatním zemím eurozóny nepotřebují, respektive nemohou oslabovat měnu, ale podobně jako Číňané chtějí mít více produkce (více práce) než kolik sami poptávají. Své úspory tedy ani tak neposkytují, jako tlačí do zbytku eurozóny a také světa (tam se jim ale tolik nechce kvůli kurzovému riziku). Nejde o hru se slovy, protože když něco někam tlačím, může se mi stát, že to dotlačím na pochybné místo. Přesně to se Německu stalo, ale zdá se mi, že zatím je daleko dostatečné sebereflexe ve směru přiznání podílu na celkovém díle (i když to nemusí být jednoznačné – viz „Německo je obětováno pro dobro Evropy“).
V knize Prorok od libanonského básníka Chalíla Džibrána sděluje onen Prorok lidu, že za loupež může jak zloděj, tak okradený. Jde o pohled, který je pro řadu z nás asi nepřijatelný a rozumem jde pochopit jen těžko. Tak trochu nepřijatelné se může zdát tvrzení, které jsem tu už zmínil před časem: Za dluhy mohou stejně tak dlužníci, jako věřitelé – a stejně tak za jejich problematické splácení. Je trochu paradoxní, že dluhově-kurzové vztahy mezi Čínou a USA se poslední dobou značně uklidnily a dá se snad i říci, že obě strany vztahu – dluhu, společně pracují na jeho vyřešení. Ale v měnové unii, kde by si země měly být blíže než dvě spolu soupeřící supervelmoci, se jaksi podobného pokroku nedosahuje a hlavně se hází vinou sem a tam. Pár vět z Řecka tak může s přehledem potopit i sebelepší PMI.
(1)
(2)
