Dnes obloha se kaboní
jak zlověstné znamení.
A k tomu někdo zazvoní
tak naléhavě.
Ten zvonek nechám odeznít.
Vždyť nad tím, kdo to mohl být
se klidně můžu zamyslit
nad lógrem v kávě.
Pak mě však zmůže zvědavost.
Ach, co to bylo za blbost?
Když otevřu, tak vstoupí host
s tak divnou tváří.
Vlasy jak popel z cigaret
a notně popraskanou pleť.
A rozpačitě říká Hleď!
Jsem tvoje stáří.
"Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.
Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál,
pozvi mě dál......,
pozvi mě dál..!
Když vůbec nic mu nevěřím,
proč mráz mi běží páteří?
A s mrazem horko soupeří
a krev mi vaří.
Vždyť žádný odznak nevytáh,
tak kam se šourá v bačkorách
a přitom říká Žádnej strach,
jsem tvoje stáří.
Jak pavučina má svůj kout
a odtamtud se nechce hnout.
Jen cestou stačil utrhnout
list v kalendáři.
Teď tady sedí v županu.
Já neznám žádnou obranu,
když říká:Už tu zůstanu.
Jsem tvoje stáří.
Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.
Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál,
pozvi mě dál......,
pozvi mě dál..!
A já mu na to povídám,
že sotva třicet roků mám.
To přece ještě spočítám,
ty sedmilháři.
Jen koukni, to je rodnej list.
Tak nasaď brejle a zkus číst.
A až to přečteš, rovnou zmiz
kam patříš, stáří.
Host na to: Co je počet let?
Znám chlápka, ten má v úctě svět
a přitom devadesát pět,
ten mládím září.
Ty ale klidně odzíváš
snad všechno, nač se podíváš.
Už strašně dlouho v sobě máš
své vlastní stáří.
Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál.
Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál,
no pozvi mě dál......,
pozvi mě dál..,
pozvi mě dál..!
(2)
(6)
