Dámy a pánové,
dovolte mi věnovat můj příspěvek problematice, která je podle mého soudu jednou ze základních příčin značného zájmu o téma vztahu ekonomiky a práva a současně jedním z faktorů, který významně negativně ovlivnil společenskou atmosféru v České republice. Touto problematikou je selhání systému právní regulace ve vztahu k určitému typů deliktů v hospodářské oblasti, pro které se vžilo označení tunelování.
Na vlastní úvod se chci omluvit za další používání poněkud bulvárního termínu “tunelování”. Důvod, proč tento termín budu používat je praktický – nepodařilo se mi nalézt kultivovanější synonymum.
V této souvislosti upřesňuji, že tunelováním rozumím jednání s těmito definičními znaky:
· jde o jednání v hospodářské oblasti které je v rozporu s právními normami nebo je obchází nebo je alespoň v rozporu s jejich účelem (nejčastěji jde o kolizi s normami trestního a obchodního práva),
· je motivované snahou získat neoprávněný prospěch,
· delikvent je osobou, která má silný vliv na poškozeného (společník, majoritní akcionář, manažer) a při tunelování tohoto vlivu zneužívá.
Dalšími pravidelnými nikoli však definičními znaky tunelování bývá:
· jeho skrytost - v nižší formě jde o skrytost skutkovou, kdy není zřejmé, že k nějakému deliktnímu jednání došlo, ve vyšší formě jde o skrytost rozporu s právním řádem, kdy ani po úplném zjištění skutkového stavu není rozpor s konkrétní právní normou zjevný,
· z hlediska finálního poškozeného platí, že tunelování zpravidla není realizováno na úkor malého počtu silných soukromých subjektů, ale naopak buď na úkor státu nebo na úkor velkého počtu soukromých subjektů ve slabším postavení (minoritní akcionář, vkladatel); praktickým dopadem je to, že poškozený není zpravidla schopen vyvíjet aktivní tlak k nápravě nebo postihu,
· značná výše způsobené škody.
(7)
(4)
