Mechanismus je jednoduchý: každý investor, který chce nakoupit 100% akcií nějaké firmy začíná svůj nákup relativně nízko. Ví, že mu nejprve prodají akcie ti, kteří si jich moc necení, a těm nemusí ani moc platit. Naopak nejvíce bude muset zaplatit těm, kteří si akcií cení a jsou ochotní je držet.
Tedy: Před rozhodnutím US mohl investor začít dokupovat akcie až poté, co vyhrál veřejnou soutěž (dřívější nákup byl velmi riskantní). Jeho nákupy zvedly tržní cenu nad cenu, kterou získal stát, pak následovat jeden nebo několik odkupů (např.ČS). Přitom důvěryhodnější investor musel zaplatit drobným investorům relativně více, neboť ti byli méně ochotni své akcie prodávat (více si jich začali s příchodem nového vlastníka cenit).
Po rozhodnutí US může zájemce o Unipetrol začít s nákupem již nyní a může nakupovat až do jím zamýšlené privatizační ceny (v nejhorším je prodá). A pokud budeme věřit že privatizační nabídku sníží o náklady spojené s povinným odkupem, hodně toho od nás nakoupí (a tedy ušetří)!
