14.10.2005Ropa a ČR:Pocit marnostiJindřich KalousNějak se mi do toho nechce, a to nejen dnes, ale už celý měsíc od mého posledního článku na téma ropného zlomu. Slíbil jsem čtenářům, že napíšu ještě něco o situaci a východisích pro Českou republiku, případně v kontextu Evropské unie. Já vím, že by se měly sliby plnit, ale neodbytný pocit marnosti se do mé mysli dostavil, ještě než jsem začal sbírat podklady k dalšímu článku. Napsal mi totiž ing. Mojmír Štěrba ze sdružení Eurosolar. Zabývá se simulačními modely a zkusil zjistit, jak by vypadala česká energetika, kdyby byla odkázána výhradně na tuzemské obnovitelné zdroje energie (OZE).Podrobnosti najdete na webu Eurosolaru, ale pro stručnost snad stačí uvést výsledek: I při mobilizaci všech myslitelných dostupných OZE by ČR jako celek, kdyby chtěla být soběstačná, musela snížit svou energetickou spotřebu asi na 1/3 současného stavu. Proto ten pocit zbytečnosti všeho snažení. Zkusme si představit, že některá politická strana přijde a příští rok řekne v předvolební kampani třeba toto: „Vážení voliči, během příštích 30 let dojde ve světě ropa a za dalších 20 let i zemní plyn. Jestliže nechcete svá vnoučata odsoudit k živoření v zemljankách za svitu loučí, musíme postupně snížit energetickou spotřebu ČR na třetinu dnešního stavu a k tomu musíme počínajíce už tímto volebním obdobím zavést tato úsporná opatření:“ atd... V dnešní praxi zcela nepředstavitelný scénář. Jen nevím, zda by takového volebního lídra odvezli spíše do Bohnic nebo rovnou na Pankrác. Ale pojďme zpět k realitě současného světa. Přirozeně si uvědomuji, že ČR není žádné Poslední údolí ani Ostrov pokladů, takže korektnější by bylo dopracovat se k uvedenému téměř ultimativnímu číslu nějak postupně a v kontextu Evropské unie, případně globalizované světové ekonomiky. V tom však právě spočívá největší komplikace volby přístupu ke zpracování tohoto tématu. Měl-li bych za realitu života považovat „business as usual“, mohl bych tu nastínit radostnou vizi postupného přechodu od fosilních paliv přes dosluhující jádro a současně rostoucí podíl OZE až k idylickému Slunečnímu státu - přesně podle vize předsedy Eurosolaru Herrmana Scheera a jeho zdejšího neúnavného propagátora Milana Smrže. (Viz odkazy na jeho knihy pod článkem.) Autor citovaných knih si však nejspíš příliš nelámal hlavu technickými propočty realizovatelnosti ekonomiky 100% závislé na OZE ani politickými nástroji jejího zavedení do praxe. Proto bude vůči čtenáři asi poctivější držet se při zemi - blíže reality dnešního světa. Z údajů Eurostatu (když budete mít tu trpělivost prokousat se řadami čísel sumarizovaných bruselskými byrokraty) vyplývá, že ČR (možná pro někoho překvapivě) si v rámci celé pětadvacítky stojí docela dobře, pokud jde o závislost na dovozu primárních energií. Ze zemí EU pouze Velká Británie a Dánsko jsou čistými exportéry energetických surovin, Polsko zajišťuje dovozem asi 11% své spotřeby a ČR na 4. místě asi 26%. (Do celku se - zjednodušeně řečeno - počítají zdroje používané pro výrobu primárních energií, tj. elektřiny, tepla a pohonných hmot.) Těch 26% zahrnuje převážně dovozy ropy a zemního plynu. Jinými slovy řečeno, chceme-li jakkoli hodnotit situaci a perspektivu ČR v kontextu nadcházejícího ropného zlomu, musíme se soustředit na ropu a zemní plyn převážně ruského původu, tj. na dopady ropného zlomu především do dopravy a do zásobování teplem (a z menší části elektřinou) pro domácnosti a podniky. Z rešerše zdrojů o ruské těžbě fosilních paliv vyplývají poněkud nejednoznačné závěry, a to jak z hlediska stavu a pesrpektivy ruských zdrojů, těžby a exportu, tak i z pohledu na případná politická a obchodní rizika závislosti EU na dovozech z Ruska. Rusko, které mimochodem není členskou zemí organizace OPEC a tudíž není vázáno žádnými kartelovými dohodami, je největším světovým producentem ropy i zemního plynu, v exportu ropy zaujímá druhou příčku za Saúdskou Arábií a je největším vývozcem zemního plynu na světě. Vyváží zhruba tři čtvrtiny své těžby ropy a export fosilních paliv má největší podíl na tvorbě ruského HDP. Není zcela jasné (a dostupné zdroje se v tom rozcházejí), jak objektivní jsou ruské informace o disponibilních zásobách ropy a zemního plynu a zda má Rusko přehled o všech dostupných ložiscích a jejich kapacitách. Převládá však názor, že ruští geologové jsou světová š... a že ruské zásoby byly dobře zmapovány ještě v dobách Sovětského svazu. Navíc se zdá, že některá ložiska nebyla v sovětské éře zcela dotěžena díky nedokonalosti tehdy používaných technologií a že se k nim teď těžaři vracejí, aby jich využily na maximum. Průběh ropného zlomu v Rusku je dost neobvyklý. Bude totiž patrně mít dva vrcholy, jeden z nich nastal již v r. 1988, načež následoval hluboký pokles způsobený rozpadem SSSR a následujícím ekonomickým kolapsem. Druhý vrchol (spíše dost ploché plateau s velice povlovným průběhem) se očekává někdy v letech 2007 - 2010, pak by měl následovat pozvolný pokles těžby. Není však úplně jasné, jak vypadají ruské zásoby a technologické možnosti těžby z nekonvenčních zdrojů, za jaké jsou v jejich podmínkách považována především ložiska v Arktidě. Putinova vláda si podle všeho dobře uvědomuje závažnost situace, kdy významná část tvorby HDP stojí a padá s cenami ropy a zemního plynu. Stát posiluje svůj vliv na jejich těžbu. Byla zastavena jednání o možných amerických investicích do oboru zahájená ještě za Jelcinovy vlády (Chevron, Exxon) a naopak státní plynařský monopol Gazprom získal významný vliv i na těžbu ropy odkupem Abramovičovy společnosti Sibněfť. V této souvislosti je jistě nutno chápat také aféru s Chodorkovským a jeho Jukosem. Vláda se navíc snaží řešit neskutečné ruské plýtvání energiemi ve všech sférách a držet domácí spotřebu co nejníže. Explicitně nevyřčeným cílem by mohla být snaha o uchování zdrojů fosilních paliv pro domácí spotřebu co nejdéle. Do oblasti geopolitiky pak spadají například tyto nezodpovězené (a oficiálně nahlas nevyřčené) otázky: jak se vyvine spolupráce v těžbě a exportu ropy a plynu mezi Ruskem a Čínou; na základě čeho se bude Rusko rozhodovat, kterým z odběratelských zemí dát přednost, až bude více zájemců o jeho zdroje, než kolik bude moci uspokojit (v čele s přelidněnou Čína s její sílící ekonomikou a mohutnou armádou stojící na hranicích bohaté a liduprázdné Sibiře); zda a kdy Rusko začne prosazovat přechod k obchodu s fosilními palivy v eurech a tím destabilizuje ekonomiku všech zemí závislých na dolaru včetně USA; kdy nastane ta chvíle, ve které Rusko usoudí, že je bližší košile než kabát, a začne omezovat export, aby si uchránilo zbytek fosilních paliv pro sebe; a snad mě někdo doplní - otázky tohoto druhu se zatím ani nekladou, natož aby se na ně odpovídalo. Prameny k Rusku:ZDE ZDEZDEZDEZDEZDEZDEZ uvedeného alespoň do jisté míry vyplývá, jak pohlížet na rizika přílišné závislosti členů EU, především nových členských zemí ze střední a východní Evropy včetně ČR, na ruské ropě. Na rozdíl od USA nejsme na ní fatálně závislí v elektroenergetice. Uhlí a jaderná energie by nám mohly posloužit jako svého druhu přechodový můstek k masivnímu nasazení OZE. (Otázkou pro jiný rozbor je životnost našich uhelných elektráren a riziko souběhu nutnosti jejich obnovy a současného poklesu zásob uhlí - uvádí se, že kolem roku 2020 bychom se z exportéra elektřiny mohli stát jejím dovozcem). Závažnější rizika se pak jeví v oblasti dopravy, petrochemie i s navazujícími chemickými obory a především zemědělství a zásobování potravinami. Pro úplnost bychom mohli uvést ještě variantu konverze severočeského uhlí na kapalná paliva (nic nového pod sluncem, Fischer-Tropschovu syntézu provozovali Němci za války v Záluží u Mostu a nahrazovali tak nedostatek ropy pro Hitlerovu válečnou mašinérii, viz článek Josefa Víta pro BL), ale to by nebylo nic než vytloukání klínu klínem a jen by to urychlilo vyčerpání jediné fosilní energetické suroviny, které máme v ČR tolik, aby nám mohla pomoci při rozumném hospodaření snesitelně přežít přechod na postfosilní ekonomiku. Kdyby tedy politika byla formou rozumné a smysluplné správy věcí veřejných a nikoli jen zdrojem pro obohacování několika náhodně vybraných jedinců nebo hřištěm sloužícím k saturaci jejich mocenských choutek, kdyby politici byli schopni vidět až za horizont svého současného volebního období, mohli by se v první řadě soustředit na vytvoření podmínek pro přestavbu těch odvětví, která jsou rizikům vyplývajícím z dovozu ruských fosilních paliv nejvíce ohrožena. Pojďme si jejich výčet zopakovat: zemědělství a výroba základních potravin; vytápění domácností; silniční a letecká doprava;petrochemie a navazující chemické obory - výroba plastů, hnojiv, vláken, barviv, vlastně skoro celá organická chemie. Náznaky řešení pro podmínky ČR, k nimž jsem se dopracoval spekulativně, bez nějakého důkladného a výpočty podloženého rozboru, jsem v různých souvislostech uváděl už v předchozích článcích a rád bych je v ucelenější formě shrnul příště. Teď však dejme slovo Mojmíru Štěrbovi, který mi v komentáři ke svému simulačnímu modelu napsal toto: Pro bezporuchový chod OZE musí dojít k 2/3 drastickému snížení spotřeby všech druhů energie.Z toho plyne nutnost snížení energetické náročnosti:1. Zefektivnění funkce energeticky poháněných výrobků 2. Výstavba nízkoenergetických domů převážně s vlastním energetickým cyklem3. Masová instalace solárních panelů4.Totální přechod individuální dopravy na hromadnou dopravu5. Lokální využívání produktů místo jejich dálkové přepravy 6. Výběrové používání dopravních prostředků v rozsahu vyrobených pohonných hmot z OZE7. Podstatné snížení spotřeby energie motorových vozidel ať už s jakýmkoliv pohonem8. Vývoj a využití sluneční architektrury9. Další možnosti snížení s využitím nových vynálezů vědy a technikyNabízejí se otázky:Je možné takového snížení dosáhnout při zachování životní úrovně? Je možné takového snížení dosáhnou i při splnění všech uvedených a jiných úsporných kroků? Jakým způsobem je možno toho dosáhnout? - ekonomickým tlakem, fyzickým násilím, úřední mocí, změnou zákonů, výchovou a dobrovolností obyvatel nebo strachem o přežití? Jak dlouho by měl proces přechodu na úspornou společnost trvat? - 1 rok, 10 roků, 50 roků ... ? - Máme už začít teď, nebo čekat až to přijde a všechny úsporné kroky pak provedem naráz?Uskutečnitelnost slunečního hospodářství.Prezentovaný model je vysloveně koncipován pro podmínky ČR, která by musela více spořit, protože má podstatně horší podmínky než některé jiné státy. Norsko zajišťuje energii ze 70 % z alternativních zdrojů – má zásobu energetických vodních toků, podobně Rakousko, přímořské státy mají větší možnosti větrné energie, jižní státy více slunečního svitu a pod. Sluneční hospodářství by znamenalo návrat k decentralizovanému životnímu stylu, komunitnímu uspořádání, převážně lokální spotřebě, zejména potravin. Podobné simulační modely jako je ten citovaný mohou mít samozřejmě nesčetné kombinace hodnot parametrů, selsky řečeno, můžete si namodelovat, co chcete, třeba i možnost pokrýt potřebu ČR ze 60% dosud nevyvinutou termojadernou fúzí (což M. Štěrba pro názornost také udělal, i když taková představa může znít spíše jako pokus o špatný vtip... Odborníkům v energetice jsou doufám Štěrbovy simulace známy a jestliže nikoli, rád každému zájemci zprostředkuji kontakt.). Bylo by proto záhodno, aby se tohoto efektivního a užitečného nástroje někdo chopil a pokusil se jeho výsledky použít v praxi - teď mám na mysli třeba novináře spolu s tou poctivější a pracovitější menšinou českých politiků. Když se s parametry modelu bude zacházet obezřetně a profesionálně poctivě (což u M. Štěrby lze předpokládat), bude moci posloužit jako dobré východisko pro plánování strategie přechodu národního hospodářství k OZE a souvisejících nutných politických kroků. A tady se znovu vracím k racionálnímu jádru svého pocitu marnosti a beznaděje. Jestliže odborník za pomoci moderních nástrojů svého oboru dospěl k takové vizi budoucího uspořádání společnosti, která je podobná vizím mé a jiných lidí, kteří jsme se k nim dopracovali spíše spekulativně, asi na ní bude dost velký kus pravdy, nebo přesněji - pravděpodobnost její realizace, ať už záměrné nebo vynucené krizovými ději, bude dost vysoká. Výsledkem takových úvah je však něco, co nemá (zatím?) v dnešním společenskoekonomickém uspořádání šanci uspět, kdyby se to kdokoli pokusil zavést vědomě a záměrně. Znamenalo by to totiž pokácet všechny zatím posvátné modly - především dogmata o nezbytnosti ekonomického růstu a o nepřípustnosti jiné formy vlády než zastupitelské demokracie, a možná dokonce - jaká hrůza! - i zpochybnit nedotknutelnost soukromého vlastnictví přinejmenším těch zdrojů surovin a výrobních prostředků, na nichž je společnost existenčně závislá. Zahrávat si s takovými představami znamená v nejlepším případě vystavit se obvinění z nějakého druhu extremismu. Jestliže však necháme věcem volný průběh a naznačené změny se tak jako tak dostaví samovolně, způsobí to taková společenská kataklyzmata, že všechny dosavadní společenské krize, pády říší a civilizací, války a revoluce byly procházkami růžovou zahradou ve srovnání s tím, co lze očekávat v 21. století. Nositelé nekonformních myšlenek mají proto na vybranou: Buď při hledání návodů, jak „ukočírovat“ budoucí krize, riskovat už dnes konflikty se zastánci zachování statu quo (až po možnou ostrakizaci ze strany většinové části společnosti včetně rizika trestních postihů) nebo nechat věcem volný průběh a pak už jen přihlížet nezvladatelnému historickému pádu další z velkých civilizací. Ale proroci a vizionáři všeho druhu to nikdy v dějinách neměli snadné a přesto se vždycky nějací našli... Berme si z nich inspiraci a nenechme se znechutit. Literatura:Hermann Scheer: Sluneční strategie - politika bez alternativy, přeložil Milan Smrž, Eurosolar.cz 1999Hermann Scheer : Světové sluneční hospodářství - obnovitelná energie pro udržitelnou globální budoucnost, přeložil Milan Smrž, Eurosolar.cz 2004
