Kdybychom měli jít ještě do větší minulosti - je zřejmé, že projekt postupného politického sjednocování, které je postaveno na jednotné měně, by snad mohl fungovat, pokud by byly zúčastněné země civilizačně, ekonomicky i politicky na srovnatelné úrovni. Skutečnost ale byla a je jiná.
Kde se v lidech bere touha vrátit komunistický režim, jak občas slýcháme?
Motivy, které vedou ke vzpomínání na minulost v lepším světle, než odpovídalo skutečnosti, jsou dvojího typu. Jeden je, a to zažíváme my, kteří jsme na tu vojnu museli, že na ni po čtyřiceti letech se svými spolubojovníky v hospodě vzpomínáme a zdá se nám, že to byla jedna velká sranda. Na ty stresující a ošklivé okamžiky zapomínáme. Druhá věc jsou sociální jistoty, nemít práci a chtít pracovat je obrovský stres. Tehdy šlo o povinnost pracovat, což je výrazně svazující, ale plynulo z ní alespoň finanční zabezpeční na elementární úrovni. Životní standard dětí je nyní výrazně diferencovanější, než před pětadvaceti lety. Pro děti méně movitých rodičů je obrovským handicapem vidět okolo movitější spolužáky, kteří si na rozdíl od nich mohou zajet na lyžařský kurs nebo hrát na drahý hudební nástroj. Takže slušný způsob univerzální podpory rodinám s dětmi, jaký je realizován ve Francii a dost se podobá tomu, co jsme u nás měli před listopadem, je jedním z těch dětí, které jsme bezmyšlenkovitě vylili i s vaničkou. Starší generace si to pamatují a
mají proto důvod na to vzpomínat v dobrém. více www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Recko-uprc ...
