Pro příklady nemusíme chodit daleko. Rusko-gruzínský konflikt v Jižní Osetii v roce 2008 byl vyvrcholením krize ve vztazích mezi Moskvou a Tbilisi. Dodávky plynu z Ruska do Gruzie se však ani na chvilku nezastavily.
Dokonalým příkladem je konflikt na jihovýchodě Ukrajiny. Ukrajinští lídři sice slovně dále eskalují napětí, současně ale Ukrajina zvyšuje od Rosatomu objednávky jaderného paliva pro své elektrárny. Všechny ruské dodávky jsou v řádném termínu plněny. A co víc – ukrajinští jaderní experti dohodli s ruskými kolegy varianty bezpečného transportu paliva, aby předešli možným problémům s radioaktivními látkami nebo jaderným odpadem.
Dokonce i dnes, kdy vedení Ukrajiny otevřeně mluví o Rusku jako o nepříteli, probíhají intenzivní rusko-ukrajinská jednání o dodávkách uhlí a elektřiny z Ruska východnímu sousedovi. O tom však samozřejmě nikdo nepíše, ani nevysílá. Ale nejde jen o Ukrajinu a evropské země.
Politické „zboží“ a realitaMálokdo v Evropě ví, že 44% amerických jaderných elektráren „jede“ na ruský uran. Každá desátá žárovka ve Spojených státech svítí díky elektřině vyrobené z ruského uranu, dodaného v rámci kontraktu Megatons to Megawatts Program. Tento kontrakt byl uzavřen v roce 1993 za vlády prezidenta Borise Jelcina a zůstal v platnosti celých dvacet let. Po jeho vypršení Rosatom uzavřel nové kontrakty na dodávky nízko obohaceného uranu do USA v celkové sumě přesahující 11,5 miliard dolarů.
Americká teze o Rusku jako hrozbě pro energetickou bezpečnost je přitom ryze exportním politickým zbožím. Pro svoji vnitřní potřebu Američané potichu uplatňují zcela realistický přístup k Rusku jako ke spolehlivému a prověřenému dodavateli energetických zdrojů. Dodávky obohaceného uranu do USA ostatně začaly již za dob Sovětského svazu – první kontrakt je již z roku 1971. Na Uralu byl kvůli tomu dokonce vybudován celý komplex zvaný Čelnok. Dodávky byly na čas přerušeny pouze v roce 1992, když rozhodnutím amerického ministerstva obchodu bylo na ruský uran uvaleno clo ve výši 116% jeho ceny.
