Žil, byl jeden malý chudý akcionář, který měl rád pana Babiše. Měl ho vlastně rád už hrozně dlouho. Měl ho rád proto, že ho měli rádi všichni. Vždy obdivoval jeho schopnost mluvit s lidmi, kterým on nikdy nerozuměl a kterých se hrozně bál. S panem Velikým, ocelovým dědkem, rodinou strýce Karafiáta i tety Ptákové. Obdivoval jeho nekonečnou trpělivost, s jakou musel všem těmto lidem vysvětlovat spousty důležitých věcí, které oni ve své neznalosti ani nedokázali pojmenovat. Obdivoval jeho nikdy nekončící štědrost, s jakou dokázal těmto lidem dávat různé roztomilé dary a dárečky, jen aby opět neupadli do hluboké propasti hříchu a nevědomosti.Vždy chtěl patřit do jeho rozrůstající se rodiny. Několikrát se pokoušel o přízeň některé z jeho dcer, ale osud mu nikdy nepřál. Nejprve si dělal zálusk na svobodnou DEZU. Věděl, že tatíček Babiš má s ní velké plány, a tak si myslel, že si ho lépe všimne, když se budu kolem ní motat. Bohužel, nevšiml. Poté co ji oficiálně uznal za svoji dceru, nezahrnul ho svojí přízní, ale prohlásil, že své dceři nemůže rozkazovat, protože část jejího srdce již ztratil a nyní ji ovládá pouze z necelé poloviny. Jak byl nebohý akcionář tehdy zklamán. Stálo ho to spousty peněz, ale na ty on vždy kašlal. Chtěl vstoupit do rodiny pana Babiše s čistým štítem. Hrozně se bál, aby si ho některá z jeho dcer nevybrala jen proto, že je strašlivě bohatý. Takové pomyšlení by nikdy nesnesl. Toužil po čisté lásce a tatíček Babiš byl vždy jeho velkým vzorem.Jakmile před několika lety uslyšel, že do rodiny pana Babiše bude patřit i velký Unipetrol, rozhodl se popřít své mužství a snažil se zalíbit i tomto velkému prostopášníkovi. Byl ovšem strašlivě zklamán, když se dozvěděl, že ten nevděčný Unipetrol si chce namluvit nějakou bohatou anglickou dámu. Naštěstí Babiš miloval Unipetrol ještě více než sám sebe a nabídl jako věno nejenom spousty peněz ale i slib doživotní přízně pro všechny Unipetrolovy známé a příbuzné. Pryč byly veškeré obavy. Konečně patřil chudý akcionář do jeho rodiny! Stálo ho to sice zase spoustu peněz, ale o ty mu přece nikdy nešlo. Bohužel velký Unipetrol byl větší, než si původně tatíček Babiš myslel. Hrozně utrácel, málo vydělával a navíc se zapletl za Babišovými zády jednou z jeho dcer, Lovochemií. Lovochemie sice na těchto vztazích prý vydělala hodně peněz, ale táta Babiš musel spoustu prodělat, a tak se rozhodl nepovedeného synáčka vydědit. Nešťastný akcionář tehdy hrozně plakal. Naštěstí byl Babiš mnohem chytřejší, než si kdo myslel. On měl Unipetrol opravdu hrozně rád. Proto chtěl svého synáčka pouze trochu potrestat, ale nikdy ho nechtěl skutečně opustit. Domluvil se svým polským strýcem, aby přesvědčil staronové pěstouny neposlušného Unipetrolu, aby ho jeho strýci svěřili do výchovy. Polský strýc musel navíc zaplatit hrozně velké dluhy, které prostopášný syn během té krátké doby udělal. Byl to však velmi hodný a velmi statečný muž. Protože věděl o velké slabosti pana Babiše, slíbil mu, že zlobivý Unipetrol bude velmi rychle opět patřit tam, kam vždy měl patřit – do rodiny pana Babiše. Chtěl pouze několik zlaťáků a pár věcí, které by mu Unipetrol připomínaly. Jeho motorku, pár trubek a prázdný kanistr od benzinu. Navíc ten dobrák ještě slíbil, že o tajné lásce pana Babiše nikdy nikomu nic neřekne a pokud přijde někdo zlý, kdo bude tvrdit, že mu Unipetrol taky patří, tak mu dá ještě nějaký zlaťák ze své vlastní kapsy.Pan Babiš se zaradoval, že konečně našel člověka, kterému může důvěřovat a začal vše chystat na návrat svého syna. Někdo ale musel strýci něco moc zlého namluvit. Ten hodný strýc začal pana Babiše vydírat a chtěl po něm stále více a více peněz. Ve svém velikém smutku psal zlomený akcionář několikrát do Polska a sliboval, že již Unipetrol nechce, jen ať ho strýček dá panu Babišovi, který ho má daleko raději než on. Vůbec mu nevadilo, že by znovu přišel o spousty peněz. Chtěl přece vždy patřit do rodiny pana Babiše takový, jaký byl vždy. Chudý. Chudý díky hodnému panu Babišovi, který ho vždy včas ochránil od zlé moci peněz.Bohužel, zlé síly se proti Babišovi spikly. Začaly na něho vytahovat spoustu nepravd a lží,a přestože pan Babiš bojoval o svého miláčka jako lev, zlý polský strýc mu ho nakonec nedal. Unipetrol i malý akcionář dlouho plakali. Takový hrozný konec ani jeden z nich nečekal. Unipetrol zůstal v péči svého polského strýce a truchlící akcionář zůstal zcela sám. Sice měl spoustu peněz, ale věděl, že takto ho ani pan Babiš ani žádná z jeho dcer již nikdy nebudou chtít. Pro pana Babiše to byla hrozná rána. Ihned poté nechal zavřít všechny své svobodné dcery do kláštera a řekl, že již nikdy žádnou dceru nikomu nedá. A jak řekl, tak také udělal. Od svých dcer odehnal všechny jejich nápadníky - některé násilím, některým dal trochu peněz – a všechny své dcery skutečně až do své smrti držel v ponurém klášteře Svatého Doležala.
