Stravování v KFC má jednu výhodu. Ve fast-foodu se scházejí typy lidí, které hned tak neuvidíte a možná ani vidět nechcete. Což je pro člověka, před jehož uchem bledne i Ucho, fantastická příležitost sbírat lidské osudy. Zatímco před KFC na I. P. Pavlova můžete v nočních hodinách natrefit na absolutně nenápadné hloučky východních národností, v nichž občas blýskne kryt nového mobilu a občas takové divné přeložené papírky, v KFC Kaprova najdete zajímavé lidi spíš uvnitř. Když škrtneme cizince, uvidíme různorodé podnikatele (pozoruhodné je, že čím luxusnější vzhled, tím střídmější objednávka) a vedle nich lidi, do nichž byste v životě neřekli, že je kdy v KFC uvidíte.
První skupinou jsou studenti humanitních oborů. Když jsem v KFC poprvé uviděl holku v šátku, etnosukni a s piercingem v obočí, měl jsem zato, že jsem omylem vlezl do indické jídelny. Až nepřítomnost sojových bobů v XL menu mě přesvědčila o opaku. Chvilku jsem čekal, jestli nejde o nějaký rafinovaný protest. Třeba, že by si náhle stoupla doprostřed restaurace, servala ze sebe oblečení a zahalila se jen do nápisu “I TVŮJ ŽALUDEK JE KUŘECÍM HROBEM", vyvedeného omastkem a červenou barvou. Nestalo se, prsíčka byla i nadále jenom na papírovém tácku. Podle toho, jak jí chutnalo, rozhodně nepatřila mezi majitelky kuchařky “100 fazolových jídel v otázkách a odpovědích".
Druhou skupinou jsou skromné, ošuntělé bábinky o holi. Neobjednávají si tak jako všichni ostatní. Jdou na to rafinovaně: “Dala bych si dvě stehýnka.” Na otázku, jestli chtějí Pepsi nebo Mirindu, obvykle zákeřně odpovídají, že čaj. Tácek pečlivě vyluxují do posledního kousku strouhanky, odpadky pečlivě naskládají do sebe a odcházejí spokojeně kamsi do vnějšího světa.
Třetí skupinou jsou lidé z měst, kde se KFC nevyskytuje. Poznávacím znamením jsou bez ohledu na svítící nápisy sebevědomé objednávky “Smart Wings", “Stripties” a cheeseburgerů. Objednávku změní klidně třikrát. Rekordmanem je ovšem jeden pán se zvědavým malým dítětem, které si nejdřív přálo Zingera, pak radši nepálivý Filet, následně Longera, tedy vlastně Strips a nakonec si tedy definitivně vybrali Popcorn napůl.
Nějak jsem se zakecal, já původně chtěl napsat úplně o něčem jiném. Á, už vím. Dnes večer, KFC Kaprova, dva byznysmeni kolem třicítky (volně reprodukováno, smysl zachován):
“…a Marsha tam začala rozhazovat rukama, ne, že je to tady jak v ňáký, co to říkala, jo, Firmě zvířat.”
“Firmě zvířat? To zas něco četla, ne? Já tyhlety literátky v týmu teda nemusim, ty jo?” “Ne, hele vůbec, to úplně stornuju.”
“A co to vlastně je, ta Firma zvířat, nebo jak to bylo?”
“Vole, já to mám asi vědět, já mám v hlavě jiný věci. Něco mlela, že je jak ten kůň z Firmy zvířat. Hehe, to sedí, kůň teda je.”
“To bude nějakej byznys pro děti ne, od Albatrosu, hehe.”
“Vole. Zejtra musíme vypapírovat ten úvěr, nezapomeň na to…”
Někteří jsou si zkrátka rovni.
