Perierem zmíněný přístup je jedním extrémem při řešení problému stanovení si poměru investice/spotřeba. Tím druhým extrémem je maximální spotřeba až na hranici vlastních schopností splácet úvěry (odhlédnu od zlodějů, lupičů, některých klientů "polistopadových" bank apod.).
Někdy sice i spotřeba může být dobrou investicí (např. nemovitosti, umění, vzdělání atd.), ale to auto to asi nebude.
Myslím, že jde o to mít k tomu problému "ekonomický" přístup. Např. někteří moji známí prodali akcie z kupónové privatizace tak rychle, jak jen to šlo (samozřejmě za babku) a dlouho se mi smáli, že je držím, s tím, že oni si aspoň něco užili, koupili atd. Když jsem jim nedávno zahlásil výši některých vypořádání (a to i navzdory veškerému banánistánu v ČR - normálně by ty sumy byly daleko vyšší), tak sklapli.
Prostě: peníze samy o sobě nemají žádnou "cenu", ale někdo nezná "cenu" peněz a ani se ji poznat nesnaží.