Za dávných dob vládlo na světě přesvědčení, že nejdříve je potřeba něco vytvořit, a potom prodat. Základní ekonomický argument, aplikovaný v politice kapitalistických zemí zněl, že „nabídka si poptávku následně vytvoří“. Říkávalo se tomu „ekonomika nabídky“ (z angl. supply-side economics). Američtí prezidenti se tehdy předháněli, o kolik to podnikání ulehčí, a víra v neviditelnou ruku trhu jim přímo zakazovala dělat něco jiného, než jen udržovat inflaci na pár procentech. Tato doba nás obohatila o nový pojem - třídní společnost.
Několik let po tom, co Lenin vyřvával že „situace mezinárodního kapitálu je neudržitelná“, přišla největší hospodářská krize v dějinách kapitalismu. Krach trhu se odehrál v roce 1929. Způsobil nástup fašismu, a následnou světovou válku. Winston Churchill a Harry Truman stáli ke konci války před otázkou, jak zabezpečit (obnovený) trh proti opětovnému zhroucení. Na tu jim odpověděl John Maynard Keynes, muž, který v roce 1919 napsal knížku „The Economic Consequences of the Peace“ (Ekonomické následky míru).
Ve stáří pan Keynes vzpomínal, jak se mu smáli, když po dohodě ve Versailles tvrdil, že další válka bude během pár desítek let. Potom jako jediný ekonom na světě správně odhadl příčiny velké hospodářské krize ještě před jejím vznikem. Právě proto mu vděčíme za poválečný finanční systém, Světovou Banku a Mezinárodní Měnový Fond. Své vědomosti sepsal v pravděpodobně nejdůležitější „moderní“ ekonomické knize „The General Theory of Employment, Interest, and Money“ (Všeobecná teorie zaměstnanosti, úrokových sazeb, a peněz - 1936). Ale zpátky do roku 1944, na konferenci v Bretton Woodu. Tam totiž Keynes prosadil nový ekonomický řád pro celý kapitalistický svět.
V čem byla změna? Dnes si málokdo uvědomuje, že pilířem poválečného kapitalismu byla značná daňová progresivita. I ti největší „volnotrhovci“ tehdy museli uznat, že neregulovaný kapitalismus je jako hra v dostihy a sázky. Končí stejně, a to akumulací většiny kapitálu těmi nejbohatšími. V padesátých letech minulého století dosahovalo zdanění nejvyšších příjmů v USA a Evropě 91%. Prezident Kennedy potom snížil taxu na 70 procent, načež pan Reagan rozpoutal opravdovou daňovou bouři. Začal snižovat daně nejbohatším, v čemž ho západní svět následoval (přece si ty milionáře nenecháme utéct do Ameriky). Ovšem teprve Bush I a Bush II dovedli politiku „snižování daní nejbohatším“ k dokonalosti. Pro ilustraci - zde je odkaz na graf vývoje amerického státního dluhu: http://zfacts.com/p/318.html. Holt když někdo neplatí daně, není z čeho brát.
Padesátá a šedesátá léta jsou na „západě“ považována za období největší prosperity, jaké se poslední dobou podařilo dosáhnout. Dnes se zadlužují skoro všechny země světa, střední třída se globálně pomalu ale jistě zmenšuje, mezera mezi bohatými a chudými se všude - snad s výjimkou Austrálie a Švédska - zvětšuje, a už i západním ekonomikám začíná docházet dech. Čím to může být? Když na billboardech vidím, že „rovná daň je super“, tak musím konstatovat, že politika (nejen ta česká) zapomíná na historickou zkušenost.
Vezměme to všechno popořádku. Po první světové válce byla Evropa a Amerika industriálně rozhycovaná. Na trhu se objevila spousta nových věcí, a lidé byli nadšení, protože všichni měli práci: „Přece fabriky hned nezavřeme?“ Jazz se rozehrál v ulicích. Dvacátá léta minulého století jsou označovaná jako doba prosperity. Nabídka si tehdy opravdu našla svojí poptávku; jenže to všechno bylo takzvaně na dluh.
Kdyby se třeba americký prezident Calvin Cooledge (1923-1929) - expert na nabídkovou ekonomiku - koukl kolem, všiml by si, že se mu národ chytá do úvěrové pasti sponzorované těmi nejbohatšími. Všichni měli práci, a všude se daly koupit auta, pračky a rádia; a stejně jako dnes byly úvěry na každém kroku. Kupování na dluh bylo přece moderní, a každý správný Američan své dluhy splatí. A tak se vyrojily „bezúročné“ půjčky, úvěry bez ručitele, a auta a rádia byla na leasing. Všichni věřili, že po válce nemůže být hůř.
V roce 1929 zaznamenala Evropa, Amerika a Japonsko největší rozdělení majetku mezi bohaté a chudé v novodobé historii. Americká vláda, znepokojena vyšší inflací, začala stahovat dolary z oběhu, aby zvýšila jejich cenu. A tak ve chvíli, kdy jedno promile americké společnosti vlastnilo 36% všech dolarů, zatímco 80% nevlastnilo nic, peněz mezi lidmi ještě ubylo. Banky ke konci 'twenties' počaly vykazovat ztráty z nedobytných úvěrů, načež začaly brát lidem domy. V New Yorském Central Parku vyrostl obrovský slum, a jednou jedenkrát v historii zamířilo do Sovětského Svazu více lidí, než do USA. Světové hospodářství vytáhla z krize až druhá světová válka.
Pan Keynes byl v roce 1944 pověřen úkolem vymyslet ekonomický systém, který by neumožnil zánik střední třídy, tak jako se stalo v roce 1929. J ...
(9)
