Udělejme si ještě pohled z hlediska, protože zbytku elektroenergetiky se OZE netýkají, (kromě kogenerace). Provozovatel má podle roku uvedení do provozu pevnou výkupní cenu a právo prodat všechno, co dokáže vyrobit. Dvacetiletá garance má inflační klauzuli. Do r. 2010 byla výkupní cena tuším 13,50 bez inflace, od r. 2011 byla zhruba poloviční. (proto má policie práci ohledně Silvestra 2010). Solárník dálkově nahlásí výrobu, (je možná i dálková kontrola), a v obvyklém termínu dostane v plné výši platbu, která mu náleží podle roku zprovoznění a objemu výroby. Jeho partnerem pro odečty i platby je OTE, pro start a případné technické problémy je kompetentní místní distributor. Výrobce vůbec nezajímá za kolik někdo (OTE nebo obchodník, nevím), dokáže jím vyrobenou elektřinu prodat. OTE k tržbám z prodeje přidá to, co obchodníci inkasovali od spotřebitelů v rámci příspěvku na OZE a po r. 2011 to doplní ze státního rozpočtu, aby všichni výrobci dostali to, na co mají právo.
To právo dal výrobcům OZE český stát. Astronomická cena aktuálně až asi 14 Kč/kWh neznamená automaticky skvělý příjem výrobce. Výrobce mohl být skvěle podejen bankami, majiteli pozemků a zejména předraženými komponentami v časové tísni před dramatickým poklesem výkuponí ceny. Z dnešního pohledu se pravděpodobně jednalo o tunel i když si jeho rozsah asi dlouho neuvědomovali ani jeho pravděpodobní organizátoři. Prvním krokem bylo to, že nepružný parlament prakticky zakázal úřadu regulovat. Při tom regulační úřad byl zřízen proto, aby na rozdíl od poslaneckých laiků odborně reagoval na změny na trhu. Úřad nesměl reagovat na propad cen komponent o desítky procent. Naproti tomu odborníci nebyli omezeni při průběžném přístupu do účetnictví přenosovky a distributorů a uznávání oprávněnosti jednotlivých nákladů a jejich výše jak celostátní základny pro rozúčtování spotřebitelům. i.
(5)
(1)
(4)
